London boy L.S.

15

Z Louisova pohledu

Všechno bylo v haji. Úplně, ale úplně všechno. Tak moc jsem si přál, abych mohl dnešek prostě vymazat. A ne, rozhodně ne kvůli Haroldovi. Ten je mi šumák. Ať si dělá co chce. Mně je to jedno. Tím důvodem jsem byl já.

Poslední co jsm si přál bylo, aby se na mě teď celá škola dívala jako na nějaký radiátor. Ne, nejsem teplej. A už vůbec nejsem jako on. Fakt ne.

Už je něco kolem půlnoci, ale, popravdě?! Nemůžu usnout. Tentokrát tím důvodem je Harold Styles ležící v podělaném vedlejším pokoji. Sakra.

Ani jsem nevěděl jak, najednou jsem se ocitl před Harryho dveřmi. Byly pootevřené... zvláštní. Ale tak, asi nebude vadit když- „Dobrou noc Hazza... a promiň za ten dnešek." Vypustila má ústa a já raději rychle zavřel dveře- potichu, abych toho padlého anděla nevzbudil- s vydal se co nejrychleji do svého vlastního pokoje.

To jsem zase jednou něco posral.

———

Dny školy se zdály býti nekončícími. Každá hodina se táhla, jako kdyby i těch šedesát minut bylo nepřečkatelných.

A aby toho nebylo málo, rok už se pomalu schyloval k podzimu. A londýnské počasí nezklamalo.

———

Byl Říjen. Listy už se pomalu zbarvovaly do žluté, oranžové a červené a já se za každou cenu snažil býti co nejlepším studentem. Srát na toho sexy týpka vedle mě byl úkol číslo dva. Jenže pak přicházely společné hodiny a společný projekt. Všichni nás chtěli zavraždit, když jsme se na sebe byť jen zle podívali. A aby toho nebylo málo... po několika měsících se domů vrátily sestry. Jedna starší- Lottie, která jakmile se dozvěděla o Haroldovi, hned musela přijet, Felicite, které jsem snad i chyběl a dvojčata. Phoebe a Daisy. Jenže teď se to nehodilo víc, než kdy jindy. Neměl jsem náladu na šťastnou rodinku. Neměl jsem náladu na mamku. Neměl jsem náladu v podstatě na nic. Ale jediné, na co jsem dokázal myslet byl Harry. Tedy, Styles. Jo...

Tahle jsem se jednou probudil a co nevidím?! Je normální sakra v šest hodin ráno chodit pouze v boxerkách po kuchyni a připravovat si toasty?! Ne. Určitě ne! Ne když máte nevlastního brášku, kterého zcela jistě dostáváte takto odhalen do velmi nepříjemné situace. Jo, ranní studená sprcha zní jako fajn nápad.

A zmínil jsme se o tom, ze Harold nemá ani tušení o mých sestrách?! Že ne? Tak to říkám teď.

Z Harryho pohledu

Přišel jsem domu, kdo ví, po kolika nekonečných hodinách. Moje výpisky pomalu, ale jistě ztrácely na barevnosti, moje vlasy na upravenosti a moje myšlenky na pozitivitě. Jedinými světlými okamžiky těchto dnů pro mě byly hodiny společného projektu na technickém kreslení a večerní rozhovory s Jo.

Ani jsem se nesnažil na Louise nemyslet. Nemělo to cenu. Ne potom co jsem si přiznal, že se mi líbí. Sice se od toho jednoho blbého incidentu nevyřešilo vůbec nic, ale to neznamená, že si nemůžu pořádně užít svůj pobyt v Londýně.

Musel jsem ten pocit ze sebe smýt. Šel jsem do sprchy, ale ještě předtím, už ani nevím jak, jsem zabloudil k Louisovým dveřím. „Dále..." ozval se unavený hlas a tak jsem vkročil. „Hele Lou," vyskočil od psacího stolu takovou rychlostí, že to snad ani nebylo možné. „Tak za prvé, neříkej mi Lou! A za druhé, co vůbec sakra děláš v mém pokoji! Kdo ti dovolil sem jít, hm?" Povzdechl jsem si. „Ty sám Lewisi." Ušklíbnul jsem se na něj. „Zdali je to tak v pořádku." Dodal jsem co nejsarkastičtěji a zabouchl za sebou dveře vydávajíc se konečně do koupelny. „To teda není! Jsem Louis, to si zapamatuj!" A i přes jeho nepěkný tón hlasu, jsme se musel usmát. Tohle byla totiž nejdelší konverzace, kterou jsme spolu za posledních par dní vedli. A- přeci i malé krůčky k cíli se počítají, no ne?

Seděli jsme všichni tři v tichosti u večeře. „Hele kluci, zítra vás tu chci vidět v devět ráno nastoupené, ano?" Přikývl jsem. I přes to, ze jsem už dávno dospělý, stejně je pro mě Jo jako druhá mamka a když něco řekne, nebo mě o něco poprosí, udělám to. Přijde mi to vůči ní fér. Vždyť mi věnuje tolik péče.
Jediné, co jsem nechápal, byl důvod zítřejšího nástupu. To se ve městě děje něco, o čem bych nevěděl?!

Usínal jsem. A kupodivu... stále jsem myslel na Louise a na to, že by se třeba zítra mohlo něco zlomit. Už mě užírá hrát, že mě nezajímá. Protože to není pravda...

Z Louiho pohledu

Měly přijet holky, věděl jsem to. Ale jemu jsem to říkat nehodlal. Zas tak moc ho rád nemám. Tedy, co to plácám, já ho nemám rád vůbec. A právě v tom ten vtip spočívá. Jsem fakt zvědavý co udělá, až se na něj nahrne tolik holek najednou! Sice říkal něco o tom, že má ségru... ale já jich mám jednoznačně víc.

Tak moc jsem se zajímal o Haroldův vyjevený výraz, že mě vůbec, ale vůbec nenapadlo, že bych mohl být já ten, kdo bude překvapen.

Sešel jsem dolu asi čtvrt hodiny před devátou. Ale než jsem stihl dojít k varné konvici, už se moje oči upřely na gauč, kde se Harry rozvaloval společně s Daisy a Phoebe a něco jim povídal. Lottie mezitím seděla naproti v křesle a četla si nejnovější vydání módního časopisu. „Harry! Není tohle tvoje ségra?" Harry se k ní naklonil a jenom přikývl hlavou. „No... jo, už nějakou dobu se živí jako modelka." A Lottie se nad tím pousmála „Kolik toho ještě tajíš kudrnáči?" „Nemám potřebu něco tajit, ale ani říkat všechno." Mrknul na mou sestru a opět se věnoval dvojčatům.

No to si ze mě snad dělá prdel.