Poznali jsme se letos v létě

1: Snad mi odpustíš

Snad to jednou pochopíš.
Snad...

Přímo jsem drtila propisku mezi prsty a zírala na téměř prázdný papír. Ať jsem se snažila sebevíc, víc slov jsem ze sebe nedokázala dostat. Proč to musí být tak složité? Proč prostě nemůžu vyjít s pravdou ven, místo abych tak zbaběle utíkala? Protože nejsem ani zdaleka tak odvážná, jak bych si přála být.

...mi odpustíš.

Dopsala jsem konečně a nechala ležet papír na jídelním stole. Popadla jsem své dvě cestovní tašky, které jsem si zabalila, a pak opustila náš dům.

A bylo to. Bylo to tak jednoduché. Až směšně jednoduché. Nemohla jsem uvěřit, že to dělám až teď. Mohla jsem to udělat už tak dávno, ale až teď jsem si uvědomila, že už nemůžu čekat. A že mě od nich máma nemůže držet dál věčně. Bylo na čase, abych je poznala.

Žila jsem v tomto domě společně s maminkou celých svých osmnáct let. Ze začátku také s tátou. Bylo divné to tu opouštět, ale bude to jen na teď. Musím zmizet, aniž bych o tom mamince řekla. Nevzala by to dobře, možná vůbec a trvala by na tom, abych nikam nejezdila. A to je přesně to, co jsem nechtěla. Nechápala, že musím pryč, abych si dala život dohromady.

Od mala jsem měla docela jasno v sobě samé, dokud jsem se nedozvěděla, že táta nás neopustil proto, že chtěl být sám, ale protože chtěl být s někým jiným. Ta bolest asi nikdy úplně neodezní, ale snažila jsem se ji tlumit hněvem. I když tu po celou dobu mého dospívání fyzicky nebyl, snažil se se mnou zůstat v kontaktu. Právě před měsícem mě pozval, abych za ním na léto přiletěla. Za ním a jeho rodinou.

Nejprve jsem si byla svou odpovědí naprosto jistá. Věděla jsem, že odmítnu. To by přece dávalo smysl. Proč bych se měla chtít setkat s lidmi, kteří mi vzali tátu? Jenže jak jsem neustále zvažovala jeho nabídku, změnila jsem postupně názor. Nikdo mi totiž tátu neukradl, on se tak rozhodl sám. Ta volba přišla z jeho vlastní hlavy. Musela jsem vědět proč. Musela jsem poznat ty, kteří si ho získali natolik, že jim dal přednost před námi.

Když jsem se na tom s tátou nakonec dohodla, napsal mi, že se těší a že nemám mít obavy. Vše zařídil, koupil mi letenku, připravil mi pokoj, dokonce mi domluvil, že bych v San Diegu mohla začít další ročník, kdybych se rozhodla tam zůstat. Ale to jsem ihned odmítla. Po prázdninách jsem se chtěla vrátit zpět do Minnesoty k mámě. A pokračovat ve svém starém životě, na který jsem byla zvyklá.

Právě teď jsem ale měla stažený žaludek. Třásla jsem se a bylo mi na omdlení. To všechno a ještě víc. Asi jsem nebyla zrovna připravená na to, pro co jsem se rozhodla. Ale už jsem to nemohla vrátit, už jsem se rozhodla. Na to, abych vycouvala, nebyl čas. Bylo pozdě.

Odhodlaně jsem nastoupila do letadla a posadila se na sedadlo blíž k oknu. Přehrávala jsem si v hlavě, jaké to asi bude, až se s nimi setkám. V životě jsem nezažila mnoho situací, které by mi způsobily takový stres a obavy jako tato. Pamatovala jsem si, jaký táta byl. Ale byl takový i nyní? Vlastně jsem nemohla říct, že ho znám. Jako skutečně.

Vždycky jsem jako malá všem s hrdostí vykládala, že můj táta je můj hrdina. Takový, který by mě zachránil od jakýchkoli potíží. Takový, který by mě nikdy neopustil. Do určité chvíle takový byl.

Absolutně netuším, co bych o něm řekla dnes. Že si rozumíme. Že spolu mluvíme. A že se o mě svým způsobem postaral. Ale doopravdy tady nebyl. Neobjal mě, nečetl mi pohádky na dobrou noc, nevytáhl mě z průšvihu, když jsem to potřebovala. Žil na obrazovce mého notebooku nebo telefonu. Protože naživo existoval pro někoho jiného. Pro svého syna.