Poznali jsme se letos v létě

3: Všem se nezalíbíš

Můj telefon bez přestání zvonil. Stála jsem ve svém novém pokoji a vyhlížela z okna. Měla bych to vzít. Měla bych vysvětlit, proč jsem to udělala. Proč jsem utekla. Proč jsem opustila to jediné, co mi kdy bylo domovem. Ale nechtělo se mi s mámou mluvit.

Věděla, kde jsem, nemusela se o mě bát. Volala, aby se se mnou pohádala a vyčetla mi, že jsem ji opustila. A pro to jsem neměla žádný argument. Byla to pravda. Nechala jsem ji samotnou a vydala se za někým, kdo před lety nechal samotnou mě. Dost velká ironie.

Dívala jsem se do ulice a očima přejížděla po okolních domech. Jsou všechny rodiny, které v nich žily, tak komplikované jako ta moje? Vsadím se, že jejich vztahy nejsou tak zamotané jako ty naše. Vyčerpaně jsem se posadila na postel a uvažovala, jestli jsem se přece jenom neunáhlila. Možná jsem měla zůstat tam, kde jsem byla. Tam, kde jsem vyrůstala a znala to tam.

Táta měl evidentně hodně práce. Co jsem si myslela? Že přijedu a on se mnou bude hned trávit každou minutu, aby dohnal všechen ztracený čas, jenž mi dlužil? Nějaký čas ho vůbec netrápil. Byl zaneprázdněn, svou prací a dalšími záležitostmi, které se mě netýkaly.

Sepnula jsem si vlasy do culíku a sešla dolů do předsíně. Pořád jsem byla ohromená tím, jak prostorný tento dům je. Táta a Natalie seděli na terase v pohodlných křeslech a povídali si. Táta měl položenou ruku na jejím stehně. Nechtělo se mi mezi ně.

„Co tě tam tak zaujalo?"

Trhla jsem sebou. Mason stál za kuchyňským ostrůvkem a chystal si něco k jídlu. Přišla jsem k němu. „Ten výhled. Je k nezaplacení. Tohle v Minnesotě neznáme." Nevím, jak moc se mi podařilo, aby to neznělo sarkasticky, v každém případě to Mason poznal.

„Jasně," přitakal Mason s neskrývaným sarkasmem v hlase. Nejspíš moc dobře věděl, na co jsem se doopravdy dívala.

„Adrienne," zaslechla jsem tátův hlas. Mířil přímo ke mně a Natalie se opět držela v jeho těsném závěsu. „Napadlo nás, že tě dnes vezmeme na večeři. Uvidíš město, zdejší okolí, co říkáš?"

Zírala jsem na tátu a nedokázala říct ano. Strávit s tátou večer by bylo příjemné, ale i s Natalie už mi to tak fajn nepřipadalo. Zoufale jsem se snažila vymyslet nějakou přijatelnou výmluvu, ale na co bych se mohla vymluvit? Že půjdu brzy do postele? Že jsem unavená z letu? Stejně tak bych mohla jít spát teď a večer mohla jít s nimi.

„Vlastně. . . Myslel jsem, že vezmu Adrienne dneska s sebou. Představit ji ostatním a tak."

Překvapeně jsem obrátila hlavu k Masonovi. Opravdu mi právě teď pomohl se z toho vyvléknout? Nemohla jsem uvěřit svým uším. A neměla jsem ponětí, proč by to vůbec dělal. Proč by se obtěžoval? Muselo mu dojít, že k jeho mámě nebudu zrovna chovat sympatie a i přesto mi hodil záchranné lano.

„To je skvělý nápad, zlato!" Natalie byla nadšená. „To je od tebe milé, že chceš Adrienne seznámit se svými kamarády. Tak tu večeři můžeme nechat na jindy. Že, Reyi?"

Táta nevypadal tak smířeně jako Natalie, ale nakonec se rozhodl neprotestovat. „Jo, můžeme. Běž se bavit. Asi bude lepší, když tu budeš někoho znát. Dej na ni pozor, Masone."

„Spolehni se," prohlásil Mason a udělal gesto, které obvykle dělají vojáci. Dal ruku k čelu a pak ji oddálil.

Jakmile Natalie a táta odešli, promluvila jsem tichým hlasem. „Proč jsi to udělal?"

Mason pokrčil rameny. „Možná někdy nejsem v obraze, ale nejsem úplně blbej. Chápu, že zrovna nestojíš o to trávit čas s mojí mámou." Chtěla jsem něco říct, ale Mason zavrtěl hlavou. „To je dobrý, nemusíš mi nic vysvětlovat."