Poznali jsme se letos v létě

5: Prozření

Přemýšlela jsem nad jeho slovy celou noc. A dnes ráno také. Co tím myslel? Nebudeme přátelé, protože jsme si nesedli? Nebo z úplně jiného důvodu? Vyjádřil se dost neurčitě. Ale něco mi říkalo, že přesně o to mu šlo. Chtěl mě zmást, chtěl, abych nad tím bloumala až tak, že mi to zabraňovalo usnout.

Otevřela jsem balkonové dveře a vyšla ven. Sedla jsem si do pohodlného houpacího křesla a místo abych svou mysl nadále utápěla v různých úvahách o Shaneovi, jsem se rozhodla konečně zavolat mámě.

Telefon zvedla téměř okamžitě. „Zbláznila ses?!" vykřikla. „Co tě to napadlo? A proč jsi mi to neřekla? Ten vzkaz, co jsi mi tu nechala, mi neřekne, jestli jsi doletěla v pořádku. Víš, jak jsem se o tebe bála?"

„Promiň, že jsem ti nedala vědět." Pravdou bylo, že jsem měla malé tušení o tom, jak máma nejspíš zareaguje, a upřímně jsem si ho aspoň ten jeden den nechtěla potvrzovat.

„Adi, já k tobě nechci být taková. Nechci ti zakazovat vídat se s tátou. Ale musíš pochopit, že všechno na světě nemůžeš změnit. Že jeho nemůžeš změnit. A že tím svým pobytem tam můžeš akorát tak přilévat olej do ohně."

„Zatím je všechno v pohodě, mami," informovala jsem ji.

„Ale na jak dlouho? Myslíš si, že všechno půjde podle tvých představ, ale tak to není. Zklame tě. A ty pak pochopíš, že byla chyba tam letět."

Ta slova na mě měla určitý vliv. Věděla jsem, že přijdou. Proto jsem se telefonátu s mámou vyhýbala. Alespoň jednou ve svém životě jsem si chtěla o něčem udělat vlastní názor a mít z něčeho svůj vlastní pocit. A ne ten mámin. Vím, že všechny její úmysly byly vždycky míněny pro moje dobro. Ale jak si mohla být jistá, že mi spíš neubližují?

Pro mámu bylo těžké mluvit o tátovi a vůbec ho brát jako člověka nám blízkého. Jednoduše ho vymazala z našich životů a odmítala s ním mít cokoliv společného. Pravděpodobně byla pořád raněná. Láska dokáže způsobit velkou bolest a zanechat po ní jizvy. A máma se jich nemohla zbavit. A tak se je alespoň pokoušela zakrýt. Nicméně bez ohledu na to, kolik náplastí na ně lepila, nemohla popřít, že ty jizvy pod nimi budou vždycky. Nezmizí. A to ji nejspíš ničilo.

„Jestli dovolíš, tak to posoudím sama. Už jsem tady, nemůžu vycouvat a ani nechci. Dává mi to smysl. I když tobě právě teď ne, ale možná časem zjistíš, že druhé šance by se měly dávat."

To neznamenalo, že já raněná nejsem. Jsem, jen trochu jinak. Myslím, že ty moje jizvy vybledly. Stále jsem je cítila, ale soustředila jsem se na to, abych je nahradila novými vzpomínkami.

„V našem případě ne. Tvůj táta si tu druhou šanci nezaslouží. Dáš mu ji a on ji stejně zahodí. Žiješ jinde. Smiř se s tím, že oni do tvého života nepatří a nikdy nebudou."

„To nemůžeš vědět. Momentálně v něm jsou. S tím se zase smiř ty." Nevím, kde se ve mně brala ta odvaha říct nahlas to, co jsem chtěla už tak dávno, aby máma slyšela. Jako bych si konečně dovolila se tomu naplno otevřít.

„Dobře. Jen mi potom nevolej, že chceš domů. Vím, že na to dojde. Dřív nebo později. To už je jedno. Prostě se to stane, Adi."

„Už musím jít, mami. Dávej na sebe pozor," rozloučila jsem se s ní a ukončila hovor.

Jakmile se celé okolí ponořilo do ticha, vydechla jsem přebytečný vzduch, který se ve mně během hovoru nahromadil. Zavřela jsem oči a přitiskla si telefon k hrudi. Bylo načase se přestat zabývat tím, co mě čekalo doma. Tam se to nejspíš nedá hned do pořádku, ale mohla jsem to hned začít napravovat tady.