Poznali jsme se letos v létě

17: Pojeď s námi

Adrienne

Ráno u snídaně bylo docela rušno. Dnes se sice už nikdo nehádal, ale napětí ve vzduchu by se dalo krájet. Táta si zrovna připravoval toust se sýrem, Natalie si nad časopisem a duchem nepřítomna vychutnávala svou kávu a na Masonovi bylo na první pohled poznat, že mu není dvakrát příjemné dnes s oběma svými rodiči společně sedět u jednoho stolu.

Byl zaražený, spěchal se svou snídaní, aby se mohl zase co nejrychleji odebrat někam dál od nich nebo znovu zmizet. Já jsem tak trochu pořád nevěděla, co si o tom celém myslet. A ani jsem nesebrala dostatečnou odvahu, abych se na to, čeho jsem včera byla svědkem, svého nevlastního bratra otázala.

„Adrienne," ozval se táta nečekaně. „Co máš dneska v plánu?" To znělo skoro jako by se mnou konečně chtěl něco podniknout. Ovšem já si nebyla jistá, jestli se mi vůbec chce po tom, co jsem včera zaslechla. Vůbec jsem netušila, jak se mám k tátovi teď chovat. A potřebovala jsem čas, abych si to urovnala. Ale zároveň by asi nebylo od věci, kdybych s ním strávila nějaký čas.

Než jsem však stačila odpovědět, Mason to udělal za mě. „To myslíš vážně?" neudržel se. „Říkal jsem ti, co je v plánu," připomněl našemu tátovi. „Akorát jsem o tom ještě nestihl informovat Adi."

„O co tu jde?" zeptala se Natalie dřív.

„Dneska odjíždíme s partou na chatu."

„Ach tak," pochopila Natalie. „A tebe napadlo vzít Adrienne s sebou? To je báječný."

„Jestli budeš chtít," dodal táta. „Nemusíš nikam jezdit. Nikdo tě nenutí. Nepřijela jsi přece kvůli tomu, abys byla s cizími lidmi."

Jeho slova mi jen potvrdila, že to, co říkal včera, myslel naprosto vážně. Pokoušel se mě držet od nich dál. A mně to nepřipadalo správné. Už jen proto, že táta je soudil, aniž by je ve skutečnosti znal. Určitě o nich sotva něco věděl. Rozhodl se je zaškatulkovat na základě jedné informace, kterou o nich kdesi slyšel. A věřil tomu. Zklamala jsem se v něm, ale nebylo pozdě na nápravy.

Táta byl prostě asi stereotypní. A držel se nějakých svých zásad. Na jednu stranu se to dalo pochopit, na druhou mě to možná trochu znepokojilo a bojovala jsem s tím, aby mě to nepřimělo udělat si o něm určitý obrázek.

„Nejsou cizí!" Mason se náhle zvedl a vystřelil z kuchyně, aniž by dojedl svou snídani. Odsunula jsem židli. 

„Nemusíš to dělat," zarazil mě táta. „Nemusíš za ním chodit. Uklidní se." Vypadal dost podrážděně. A já nemohla pochopit, proč je takový. Přes všechny jeho protesty jsem ho však neposlechla a vydala se za svým bratrem. 

Byl ve svém pokoji a zrovna si ze skříně bral své věci. Kufr mu ležel na posteli. Mason už balil, aby odsud mohl co nejrychleji zmizet. 

„O jaké chatě jsi to mluvil?" Mason se ke mně obrátil čelem.

„Vlastně to není tak úplně chata," uvedl na pravou míru. „Spíš taková menší vila s bazénem a nádherným výhledem. Patří Jesseho rodičům, je tam klid a jezdíme tam každý léto. Býváme tam jen pár dní, ale myslel jsem, že bys chtěla jet taky."

„Vážně?" trochu jsem pochybovala. Nechtěla jsem, aby si Mason myslel, že mě musí všude brát s sebou. Navíc tohle byla taková jejich tradice, do které jsem se nechtěla plést. Sice jsem se už vůbec mezi nimi necítila jako nějaký narušitel, ale teď bych si tak možná připadala. Byla to vila Jesseho rodičů, které jsem vůbec neznala.

„Jasně," kývl mi.

„Já nevím," usoudila jsem. „Neměla bych tu spíš zůstat a pokusit se sblížit s tátou?"