Poznali jsme se letos v létě

12: Sourozenecké pravidlo

Po probuzení mé oči jako první našly jednu jedinou věc, která byla teď v mém pokoji zcela nová a tak trochu navíc. Byla to Shanova kožená bunda, ledabyle přehozená přes židli. Včera jsem mu ji zapomněla vrátit, navíc se toho stalo tolik, že jsme se potom všichni už jen rozloučili a ukončili ten nabitý den.

Mason odešel do postele docela brzy, byl tak zvláštně potichu, že jsem se rozhodla ho nechat samotného. Pravděpodobně byl po celém dni unavený a potřeboval jen spánek. I mně nebylo zrovna do řeči. A tak jsme se jednoduše oba odebrali do svých pokojů a šli spát.

Dnes se měli vrátit táta s Natalie, možná proto přepadla Masona ta sklíčená nálada. Vlastně tu byl tak zvláštní klid a mít pro sebe celý dům bylo vlastně skvělé. I když jsme tu včera měli všechny ostatní, takže o zábavu bylo nanejvýš postaráno. Posadila jsem se a protáhla se, načež se ode dveří ozvalo klepání. Trhla jsem tím směrem hlavou a spatřila svého bratra, vypadajícího mnohem spokojeněji než včera.

„Dobré ránko, ospalče," vznesl pobaveně. Naklonila jsem hlavu na stranu a pak popadla jeden ze svých polštářů a mrštila ho přímo po něm. Mason ho však s naprostou lehkostí chytil.

„Nechci ti nějak kazit ráno, ale budeme muset trochu uklidit. Po včerejším večeru tu je trochu. . . spoušť."

Povzdechla jsem si a zaplula zpátky pod peřinu.

„Adi!" slyšela jsem Masonův utlumený hlas. „Nesmíš mě v tom nechat! No tak, sourozenci si mají pomáhat! To je zásadní pravidlo všech sourozenců!" ucítila jsem pohyb na své posteli a pak jsem poznala, jak se Mason snaží odkrýt z mé tváře peřinu. Rozhodně jsem neměla v plánu vylézt, a tak jsem si ji držela na obličeji a odmítala jej pustit.

„Ale všichni sourozenci tohle pravidlo porušují!" protestovala jsem.

„Ale my budeme tou výjimkou, která ho potvrzuje!"

„Ne!" křičela jsem a smála se při tom. Mason se však nevzdával. Bojovali jsme jako o přežití na bitevním poli, ovšem já neměla po probuzení tolik síly, kolik jsem jí potřebovala.

Takže po pár minutách naprostého vyčerpání jsem samozřejmě nechala Masona vyhrát. Odhrnul mi peřinu a shodil ji na zem. Jako vážně? Hned potom mě chytil za ruce a snažil se mě vytáhnout na nohy.

„Nesnáším tě!" stěžovala jsem si, ale po jeho nekonečném snažení jsem přece jen alespoň posadila. Mason naší menší bojovce zůstal sedět na podlaze. „Pro tentokrát jsi vyhrál, ale moc si na to nezvykej! Dobrovolně jsem to vzdala."

„Samozřejmě, nic jinýho jsem si ani nemyslel," dělal si z toho legraci. „Čekám tě dole za pět minut, má nejdražší sestro," než opustil můj pokoj, pro větší podtržení celé té komické situace se uklonil. Protočila jsem očima. Byl to vážně komediant.

„Nepřijdu!" zavolala jsem na něj, ale pak jsem nad tím jen opět pobaveně zakroutila hlavou.

Za deset minut jsem byla opravdu dole. A byl tu vážně nepořádek. Mason už však sklízel prázdné plechovky a sáčky od chipsů. Mně však nebylo do uklízení ani trochu. Byla jsem dost demotivovaná cokoliv dělat. A tak jsem se přímo z postele přesunula rovnou na gauč.

„Nee! Nelehej si!" zaskuhral Mason naprosto zoufale. Vyprskla jsem smíchy, ale zůstala jsem ležet. „Chápu, že se to snažíš bojkotovat, ale chceš vážně vidět tátu zuřit?"

„Ouuu tady se někdo bojí!"

„Hej! Nebojím se. Jenom říkám, co nás čeká, jestli to tu nedáme trochu do kupy."