Poznali jsme se letos v létě

20: Absolutní zkáza

Shane

Nevěřil bych, jak těžké bude ji ignorovat. Po celý den se vyhýbat očnímu kontaktu s ní, jakémukoliv rozhovoru, nebo jen chvíli o samotě. A teď když to přišlo, nemohl jsem se už držet zpátky. Jako bych tušil, že za mnou přijde. Ta holka byla prostě moje absolutní zkáza. Neměla tušení, co se mnou dělá. Vůbec si nedokázala představit, jaké dávno pohřbené pocity ve mně dovedla opět přivést k životu.

Ale já bojoval. Zkoušel jsem to nejlíp, jak jsem mohl, abych to v sobě zabil znovu. Jenže kdykoliv byla nablízku, bylo šíleně těžký tomu odolat. Uvědomoval jsem si, že to nedokážu skrývat věčně, ale musel jsem se o to aspoň pokoušet. Protože to byla Masonova sestra. A to jediný byl můj osobní alarm, poslední varování, které mě mělo přimět k ústupu. 

Jenže Mason tu teď nebyl. Nemohl mě od ní držet zpátky. Mason teď v poklidu spal, zatímco já měl s jeho sestrou všelijaké úmysly. Kdyby mi jen viděl do hlavy, na místě by mi jednu vrazil. Možná jsem si to zasloužil a možná se tomu prostě nedalo unikat věčně. 

„Ennie," oslovil jsem ji tak už po druhé. Líbilo se jí to. Poznal jsem to. 

Netušil jsem, proč jí tak říkám, ale chtěl jsem se jí nějak vkrást do myšlenek a usadit se tam už navěky. Chtěl jsem, aby si mě zapamatovala. Aby si na mě vzpomněla pokaždé, co ji někdo tak osloví. I když jsem si potajmu přál, abych byl jediný. 

„Co?" Cítil jsem její dech, jak mě lechtá na krku a poznal jsem, jak se zrychlil. Zakazoval jsem si připouštět, že by to možná měla stejně. Ani jsem to nechtěl vědět, ale včera se toho stalo tolik a já byl už unavený z té nekonečné snahy držet se dál.

Nikdy jsem necítil větší potřebu se někomu svěřit. Tak moc jsem jí chtěl všechno říct. Už jen tím, že jsem ji vzal do Oceanside, mého starého domova, jsem udělal první krok. Ale ta tíha, kterou jsem v sobě zadržoval, se nedala jen tak vypustit. A nechtěl jsem jí přenést na někoho dalšího. Nemohl jsem mluvit. O Oceanside, o rodičích, o svém malém já... Neuměl jsem si představit, jak bych vůbec začal. Mason by mě nikdy nezradil, ani nikdo z party. Všichni věděli všechno a nikdy jsem jim to nijak zvlášť nemusel vysvětlovat. Ale u ní to bylo jiné. Ona se ptala. Zajímalo ji to. A pro mě nebylo lehký se s tím potýkat.

„Přemýšlíš o mně někdy?" Avšak potýkat se s tímto bylo pro mě přece jen o malý kus lehčí. Nebyl mezi tím zase takový rozdíl, ani tohle jsem neplánoval, že někdy otevřu. A že se jí na to tak napřímo zeptám. Ale už jsem si zkrátka nemohl pomoct.

„Proč se na to ptáš?" udělala pomlku. Zaskočil jsem ji.

„Musím to vědět. Odpověz mi, prosím." Docházelo mi vůbec na co se ptám? A že pokud mi dá odpověď, po které jsem šíleně prahnul, může se tím naprosto všechno změnit? Uvědomoval jsem si, že nám oběma zadělávám na trable a jen samé starosti?

V ten moment asi ne. Nepřipouštěl jsem si nic, jen a pouze to, že ji mám před sebou. Že jsme sami. Že nutně potřebuju znát odpověď. Že vnitřně prožívám muka a chci, aby ukončila moje trápení. Zachoval jsem se sobecky. Bral jsem si ji a věděl jsem při tom, že bych neměl. 

Jenže v tu vzácnou chvíli mi na ničem nezáleželo. Jen na ní. Na tom, že máme prostor pro sebe. A pro to si nějaké nejasnosti vysvětlit. Měli jsme najednou všechen čas na zemi. 

Těkala očima a zkoušela asi zkrotit svůj tep, který vystoupal do výšin. To samé se dělo i s tím mým. Jen jsem to uměl lépe skrývat. Nadechla se. Zvolna vydechovala a pak zastřeným hlasem  a očima upřenýma do mých mi vyzradila: „Ano."

Ta jednoduchá informace přišla znenadání a rychleji než jsem předpokládal. Vlastně jsem vůbec nepředpokládal, že to od ní skutečně uslyším. Občas dokázala být tak tvrdohlavá. Nedokázal jsem popsat, jaké to je konečně zjistit, že se na mě dívá stejnýma očima jako já na ni. Možná se stejnou vnitřní netrpělivostí a tou lačnící touhou. 

Přesto jsem se musel ještě ujistit. „Jak? Jako o kámošovi svýho bráchy?"

„Takhle ne." Ou, dobře.

„Na co myslíš teď?" dychtil jsem po další odezvě. 

„Na to, co to děláš a jestli. . ." zaváhala. Nakonec se odhodlala. „Jestli existuje šance, že i ty někdy přemýšlíš o mně?" Dlaně přitiskla na okraj linky za sebe, jako by se potřebovala něčeho držet, a zaryla se mi pohledem do očí. 

Co jsem to teď dělal? Vlastně jsem sám neměl tušení. Ale věděl jsem, že nesmím dovolit, aby nám to někdo znovu překazil. Věděl jsem, že jsem ji chtěl mít takhle u sebe už včera. Rozhodl jsem se, že dál už to nemůžu zdržovat a že jí odpověď nedám slovně. Ale že jí to ukážu. Už jsem nemohl couvnout.

Bez váhání a s mým leckdy velkým sebevědomím jsem ji popadl za pas a přitlačil ji na svoje tělo. Reagovat nijak nestihla, jelikož jsem v další vteřině zabloudil jazykem do jejích úst. 

Adrienne

Shane to doopravdy udělal.

On. . . šel do toho rovnou po hlavě, přesně jak se od něj dalo čekat. Prudčeji, než by na to šel kdokoliv jiný. Jako by se nebál odmítnutí. Byl tak sebejistý, čímž mě přitahoval ještě víc. Ale přece jsem mu to nemohla dát tak zadarmo. Nemohla jsem se mu tak jednoduše podvolit a projevit mu ten opakovaný chtíč. 

Potřebovala jsem v něm vzbudit trochu té rozpačitosti. V první chvíli jsem se tudíž od něj odtáhla. Dal mi prostor, netlačil na mě a čekal. Nevypadal, že by ho to nějak vyvedlo z míry. Jen zpomalil a nechal to na mě. Nechal mě převzít nad tím kontrolu.

Panebože. Chtěla jsem mu natolik odporovat, ale nedokázala jsem to. Netrvalo to ani minutu, kdy byla naše ústa oddělená. Vzala jsem jeho obličej do svých dlaní a přinutila ho tak se ke mně vrátit. Bez námitek mi vyšel vstříc. Začali jsme se líbat, divoce, chvilkami zase pomalu, abychom snad pochopili, co to děláme, ale spíše jsme byli zcela neovladatelní a nějaké pochopení jsme odsunuli stranou. Ovládala nás touha po tom druhém.

Proč jsme to neudělali už dřív? Docházelo mi, že jsem po tom toužila už dlouho. Až moc dlouho. A že si asi už nedovedu od Shana držet odstup. Jakmile přestaneme, budu to chtít zopakovat. Jakmile bude nablízku, budu snít o jeho hladových nenasytných polibcích. Budu chtít, aby mi rukama přejížděl po těle, tlačil mě na sebe a dotýkal se mé tváře. Aby jeho rty opět našly ty moje a víckrát se jich nevzdaly.

To byla naprostá šílenost.

„Vůbec mi to neulehčuješ," zašeptal náhle. Oba jsme splašeně dýchali. „Jestli o tobě přemýšlím?" Bylo znát, že se přemáhá, aby to ze sebe dostal. „Sakra, nemůžu přestat na tebe myslet." Ale opravdu to řekl. Cenila jsem si toho, že mi odhaluje svoje já. To, které jsem tolik chtěla od začátku poznat a porozumět mu. 

„Tak to se na něčem konečně shodneme," vymazala jsem mezi námi znovu veškerou mezeru a přitiskla rty na jeho. Mimo sebe, mimo naši mysl, jsme se propadali stále hlouběji do té propasti, provázenou však intenzivními pocity, o nichž jsem se domnívala, že jen tak nezmizí. 

Možná jsme se řítili z kopce, ale možná jsme mohli přistát bez komplikací. Nebo taky zahynout při ošklivém pádu.