Poznali jsme se letos v létě

9: Nečekaný narušitel

Ráno jsem se probudila hodně pozdě. Ale cítila jsem se dobře. Určitě mnohem lépe, než jsem si zasloužila. Nechtělo se mi vstát z postele, a tak jsem ještě pár minut jen ležela a v hlavě si přehrávala vše, co se včera stalo. Pořád jsem se cítila špatně kvůli tomu, že na mě skoro vůbec táta nekřičel. Ale také jsem chtěla vidět Masona a zjistit, jak mu je.

Než jsem ale vstala, odhodlala jsem se zapnout mobil. Objevila jsem pár zpráv od kamarádky z Minnesoty a také od dalších lidí, s nimiž jsem se hodně vídala. Kromě toho ale nic. Čekala jsem, že tu bude aspoň jeden zmeškaný hovor od mámy. Možná to prostě nechala na mě, přesně, jak jsem po ní chtěla. Takže bych vlastně měla být spokojená. Hořké zklamání se ale od spokojenosti dost lišilo.

Když jsem konečně vstala a přišla do kuchyně, spatřila jsem snad ten největší nepořádek, jaký jsem tu kdy viděla. Ze zahrady vycházela hrající melodie, ale já měla prázdný žaludek, takže než abych zjišťovala, o co tady jde, otevřela jsem si ledničku a chvíli do ní civěla. Bylo v ní hromadu jídla, ale já se nakonec rozhodla pro cereálie, které jsem zahlédla na lince.

Vylovila jsem tedy mléko a zase ji zavřela. Když jsem se však otočila, abych si vzala krabici cereálií z linky, do někoho jsem vrazila. Přesněji, do něčího nahého hrudníku. Jakmile jsem do něj narazila, jeho silné dlaně mě popadly za paže a na skulinku si mě od sebe odtáhly. V ten moment bych dokázala říct, že už jsem ten hrudník, to vypracované břicho a ty silné šlachovité ruce viděla. Věděla jsem naprosto přesně, komu patří.

Zaskočeně jsem se nadechla a pomalu zvedla hlavu. Moje oči se zcela ponořily do modrých očí, v nichž se zračila stejná roztěkanost, jaká se odehrávala i u mě. Shane stál bez hnutí a prohlížel si mě. I já jeho. Z jeho černých mokrých vlasů ještě odkapávala voda, nejspíš z bazénu, protože měl na sobě plavky.

Nemohla jsem od něj odtrhnout pohled. Jeho dech mě lechtal na krku. Kdyby mě nedržel, nejspíš bych to mléko prostě upustila. Jako bych úplně zapomněla na vnější svět, když se náhle ozval jakýsi hluk, který nás od sebe odtrhl a znovu nás navrátil do reality. Po tom, co jsme od sebe odstoupili, zjistili jsme, že to byl jen neškodný křik ze zahrady. I tak jsme si zjevně oba oddechli, že jsme sami a nikdo to, co se před okamžikem stalo, neviděl.

„Co tu děláš?" přiměla jsem se k otázce.

„To, co ty," prošel bez zaváhání kolem mě. Sám se zastavil u ledničky, jako by tu snad byl doma, a vytáhl z ní láhev piva, u níž jsem si byla jistá, že je tátova.

„Já tu bydlím," osvětlila jsem mu. „Sice na přechodnou dobu, ale bydlím."

„Já myslel spíš to, že vykrádám ledničku stejně jako ty," pozvedl svoje pivo a já zamračeně stáhla obočí.

„Možná by ses mohl chovat míň jako doma," protočila jsem očima. Vážně mě ten jeho flegmatický přístup dost zneklidňoval a také trochu vytáčel.

„A ty by ses zase měla víc dívat před sebe," poradil mi.

„Taky ses nedíval," vzala jsem si konečně tu misku a nasypala do ní cereálie. Shane si otevřel své pivo, na moment se zastavil a opřel se rukou o linku. Byla bych radši, kdyby prostě odešel.

„Já se dívám vždycky," objasnil mi. Obrátila jsem hlavu k němu. Jeho výraz mi prozrazoval, jako by v jeho slovech vězelo mnohem víc. To ale následně vyvrátil. „Vlastně jsem se díval celou dobu a čekal, až si něco vezmeš."

„Takže jsi mě celou dobu... pozoroval?" pochopila jsem z toho a zalila si cereálie mlékem.

„Jo," přiznal bez sebemenšího ostychu nebo zapírání. Zaraženě jsem se na něj zadívala. Shane měl ale ve tváři výraz plný zvědavosti. Jako by se snažil na něco přijít. Byl... úplně jiný.