Poznali jsme se letos v létě

18: Long Beach

Smála jsem se vtipu, co Mason vyprávěl. Za námi se v těsném závěsu drželo červené luxusní Jesseho auto, v němž seděla na sedadle spolujezdce Lexie a na zadních sedačkách jim dělal společnost Wyatt. Před námi zase naopak vrčela motorka, kterou nemohl řídit nikdo jiný než Shane, k němuž se tiskla Stefanie. Čekala nás skoro dvouhodinová cesta, ale Shane si stejně trval na svém, že pojede na motorce. Měl hodně najeto, byl dobrý řidič, ale i tak mi připadalo auto na takovou cestu přece jen pohodlnější.

Divila jsem se, že i Stefanie raději nejela s námi. Mason jí to nabízel, ale ona se rozhodla zůstat se Shanem. Shane ani s ničím jiným nepočítal, rovnou jí podal helmu a vyrazili před námi jako první. Mohl na to klidně šlápnout a ujet nám jako předtím, když jsem s ním jela já. Ale dnes se mu zřejmě nechtělo ujíždět, protože sice jel o něco rychleji než my, ale příliš se nám nevzdaloval.

„Jak to jde se Stefanie?" napadlo mě tak mezi řečí, když jsem je pozorovala před námi. Mason se na mě podíval se zamračeným výrazem.

„Jako vždycky?" odpověděl mi Mason tázavě. Přišlo mi vtipné, jak se vyhýbal té odpovědi, jakou jsem po něm chtěla. „Jsme kamarádi. A budeme jimi dál. Až do konce."

„Kamarádství často přerůstá v něco víc," zmínila jsem s odvrácenou tváří k okýnku. I tak jsem ale věděla, že se Mason celou dobu na Stefanie dívá. Alespoň tedy na její záda.

„Tohle kamarádství ne," ukončil to pak prostě a to bylo pro mě znamení, že se o tom nemíní bavit. A tak jsem se odmlčela. 

I tak jsem doufala, že Stefanie jednou uvidí, jak se se na ni Mason dívá. A jak je patrné, že k ní chová city. Chtěla jsem se svého bratra zeptat i na tu událost s tátou, ale rozhodla jsem se, že to s ním proberu až se vrátíme. Nechtěla jsem nám to kazit.

Po cestě jsme udělali jednu zastávku, abychom natankovali, než jsme dojeli přímo na místo. Vila před námi byla skvostná. Byla ještě větší, než jsem si ji představovala. Bazén se taktéž mohl pyšnit svou velikostí, s několika lehátky okolo a průzračnou vodou. Bylo to tu doopravdy nádherné. 

„První dojmy?" ptala se Lexie a nespouštěla při tom oči z dvoupatrové budovy, se zabudovaným prostorným balkonem před námi, stejně jako já. Nemohla jsem se odtrhnout.

„Asi nemám slov," přiznala jsem. Jesse se v pozadí zasmál. Když jsem si myslela, že už to nemůže být lepší, jen jsem se opět spletla. Uvnitř to bylo skoro detailně naaranžované, jako by měla každá věc své místo a perfektně to vypadalo.

Jednoduché, přesto nějakým způsobem vkusně uspořádané a doplněné opravdu malými detaily, vyhlížejícími dost draze. Holky se rozhodly mi to tu ukázat a pasovaly se do role mých osobních průvodkyň. Prvně mě zavedly nahoru, kde bylo spoustu pokojů pro hosty a v jednom z nich jsem nalezla své vlastní pohodlí i já. Nevěřila jsem, že budu mít pro sebe celý pokoj.

„Je tady hodně místností. Vždycky máme každý svůj pokoj, ale stejně spíme většinou tak ve třech z nich," informovala mě Stef, jako by mi četla myšlenky. „Přineseme si matrace a prostě se jen tak bavíme."

„Já teda vždycky nakonec skončím u sebe, protože to chrápání se nedá vydržet," podotkla Lexie. S tím jsem se naprosto ztotožňovala. Kromě toho jsem měla ráda své soukromí.

Potom mě zavedly do koupelen, které tu byly asi tři, do jedné posilovny, dokonce i do herny s kulečníkem, jenž jsem snad nikdy nehrála, a nakonec jsme zase scházely dolů, kde už mě čekala jen velká kuchyně spolu s obývacím pokojem a terasou. 

Když jsme na pár minut zakotvily na terase s výhledem na zahradu a bazénem, Lexie se sama rozpovídala. „Tady je to prostě jedno velký útočiště. Už ani nespočítám, kolikrát mi tu Jesse dovolil zůstat, když jsem se zrovna pohádala s našima a nechtěla jsem přespávat doma."