Poznali jsme se letos v létě

19: Hlavně srdcem

„Ennie..."

Slyšela jsem správně? Tak mi snad nikdo nikdy neřekl. Ale řekl mi tak Shane. Ten Shane. Věčně drzý, bezohledný, chladný. . . Tenhle Shane byl dozajista pryč. Vytratil se do neznáma. Nyní stál přede mnou úplně jiný a zároveň tak něžný. Jako by nikdy nedokázal říct nic zraňujícího, nikomu by neublížil a všechny jen ochraňoval. Bláznila jsem z něj. Musel to vnímat.

„Ani nevíš, jak bylo pro mě sakra těžký tě - "

„Tak tady jste!" vstoupila náhle za námi Stefanie.

Odtrhli jsme se od sebe rychlostí blesku. Shane stáhnul svou ruku a odvrátil ode mě pohled. Ta chvíle mezi námi byla pryč. Vyšel Stef naproti, ovšem já zůstala bez jediného pohybu stát na místě, jelikož jsem nebyla schopná nějak reagovat.

V uších mi zůstala Shanova poslední slova, než nás vyrušil Stefanin příchod. Proč přišla v tu nejméně vhodnou chvíli? Potřebovala jsem slyšet, co chtěl říct. A těžko se mi tomu chtělo věřit, ale potřebovala jsem taktéž znovu cítit jeho spalující dotek. . .

Viděla vlastně něco Stefanie? Zahlédla nás, jak blízko u sebe stojíme? Bylo tu docela šero. Nerozsvítili jsme, ale možná bylo víc než patrné, k čemu tu málem došlo. Nebo k čemu se schylovalo. Třeba jsem si jen ale něco namlouvala.

Konečně jsem se za nimi otočila. „Copak je?" ptal se Shane Stef starostlivě. „Něco se stalo?"

„Ne," rozzářila se. „Jenom jsme si říkali, kde jste tak dlouho. A jestli se třeba neděje něco u vás." Takže něco určitě viděla. Nebo se jen domnívala.

„Ale vůbec ne," zavrtěl hlavou. „Už jsem se stejně chtěl vrátit," obešel pak Stefanie a zmizel. Jen jsem se za ním dívala. 

„Co to s ním je?" podivila se.

„Nemám tušení," nadechla jsem se.

„A. . . všechno je opravdu v pohodě?" zajímalo ji. Co jsem jí na to mohla říct? Sama jsem nevěděla, co se to před pár vteřinami stalo. A vzhledem k tomu, jak Shane reagoval ohledně Oceanside, o kterém jsem se jen tak mezi řečí zmínila Masonovi, rozhodně jsem nemohla teď nic říct Stefanie. I když jsem možná chtěla. Poněvadž Stefanie znala Shana víc než kdokoliv jiný.

Třeba mi na něj mohla podat lepší pohled. Pomoct mi, abych mu lépe porozuměla. Abych chápala jeho odtažitost, náladovost a občasnou tíhu k té hrubosti a výbušnosti. Ve skrytu byl ale jiný než všem ukazoval. Byl milý, pozorný a staral se. V tom jsem se utvrdila tím jedním slovem. To, jak mě oslovil, to bylo nejhezčí oslovení, jakým mi kdo kdy řekl.

„Adrienne?" ozvala se znovu Stefanie, když jsem jí dlouho neodpovídala. Dívala jsem se na ni a rozmýšlela se, co udělat. Byli si tolik blízcí. Bylo tu tedy riziko, že mu také o všem řekne. Ale za ten risk mi to nejspíš stálo.

„Já nevím, jestli je všechno v pohodě," připustila jsem. Stef ke mně přišla a položila mi ruku na rameno. Mělo to být starostlivé gesto. Chtěla mě podpořit. Od ní to pro mě znamenalo víc než od kohokoliv jiného.

„Může za to Shane?" uhádla. „Co ti zase řekl? Víš, nesmíš ho brát zase tak vážně. Je to s ním trošku složitější, a i když mi to nebudeš věřit, je hodně opatrný, obětavý a hlavně vždycky dá na svoje srdce."

Skoro se mi doopravdy nechtělo věřit těm slovům, přesně jak sama uvedla. Ale s ohledem na ten náš poslední společný moment, jsem si už takového Shanea dovedla představit. Sám mi ho ukázal.

„Vlastně ti to věřím."

„Jo?"

„Stefanie, promiň, že se zeptám a nemusíš odpovídat, jestli nechceš, ale ty a Shane. . . nejste nebo nebyli jste náhodou spolu?"