Poznali jsme se letos v létě

10: Pevně se drž

Slunila jsem se a posedávala u okraje bazénu na vydlážděném molu. Bazén byl obrovský. Sice jsem si zvykala na lidi kolem sebe, ale ten všudypřítomný přepych a neustálý teplý vzduch bylo obtížné brát jako běžnou věc. To všechno se teď stalo mým každodenním stereotypem. A i když jsem se snažila tomu přivyknout, občas jsem měla před očima náš malý byt v Minnesotě a zalidněné centrum mezi vysokými budovami.

Než jsem se stačila vrátit zpět mezi rodinné domy a klidné sousedství v dalším horkém dni, pohltila mě studená voda. Zděšeně jsem vykřikla, když mě někdo stáhl do bazénu, a já tak skončila celá pod vodou. Vyplavala jsem a zjistila, že nahoře nestojí nikdo jiný než Wyatt a směje se.

„Moc vtipný!"

„Není dobrý bejt tak dlouho na přímým sluníčku, udělal jsem to vlastně pro tvoje dobro, zlato," neodpustil si znovu.

Než jsem však stačila vylézt, všimla jsem si Shanea, jak se potajmu přikradl k Wyattovi zezadu a strčil ho do zad. Wyatt tak ve vteřině skončil v bazénu. Shane si vítězně upravil plavky a pak se zničehonic sklonil ke mně. Bez váhání mi podal ruku a čekal, až se ho chytím. Vážně mi právě... pomáhal?

Chvíli jsem na jeho nabízenou dlaň zírala, než jsem se konečně přinutila k pohybu. Moje ruka zcela přirozeně našla tu jeho a on mi ji pevně stiskl. Hned poté mě vytáhl z bazénu úplně lehce a nepustil mě, dokud jsem nohama nestála na zemi.

„Díky," spustila jsem překvapeně. V tentýž moment se Wyatt vynořil z vody.

„Krucinál, Shane! Co to sakra mělo bejt?"

„Pěkně jsi tam zahučel," uchechtl se Mason.

„To, aby ses nespálil, zlato," prohlásil Shane pobaveně a pak se odebral do stínu, kde se schovávala Stefanie. 

Shane byl jedna velká záhada. A já ji nemohla rozluštit. Právě teď mi ale připadalo, že mě pomalu začíná přijímat. Byla to příjemná změna od toho, když mně odsuzoval už jen pouhým pohledem.

Rozhodla jsem se připojit k Lexie, která spokojeně odpočívala na lehátku. Chtěla jsem se pobavit i se Stefanie, ale u té byl teď Shane. Nešlo si nevšimnout, že jeden druhého tak trochu neustále hlídají. A já jim rozhodně nechtěla překážet.

Zabrala jsem si lehátko vedle Lexie a opět se podívala na mobil, jestli mi nepřišla nějaká zpráva od mámy. Povzdechla jsem si, když jsem nic nového neobjevila.

„Trable v ráji?"

„Ne," odložila jsem telefon. „Jenom jsem myslela, že se mnou bude máma víc v kontaktu."

„Je na tebe naštvaná, že jsi tady?"

„Tak trochu. Má na to právo, ale doufala jsem, že by mě možná mohla chápat. Je to složitý."

„Ani ne. Jenom na to máte každá jinej pohled. A právě úhel pohledu to tolik komplikuje."

Lexie rozhodně věděla, o čem mluví. „Jenom doufám, že nás to neodcizí. Nechci, aby mi zmizela ze života, i když si nejspíš teď myslí pravej opak."

„Jsi tu zatím ráda?" zeptala se mě Lexie.

„Jo, to jsem."

„Pak to stálo za to," prohlásila. „A myslím, že to po chvíli bude vědět i ona."

„Snad jo." Bylo milé, že mě Lexie vyslechla. Že si se mnou promluvila o tom, co mě tolik děsilo. Najednou se to totiž zdálo mnohem méně děsivé. Najednou jsem to byla jen já a máma, stojící momentálně daleko od sebe, ale vzdálenost nemohla vymazat všechno to, proti čemu jsme kdy společně stály.