Poznali jsme se letos v létě

11: Mír

Jakmile jsme vyjeli za ostatními, dlouho jsme nezůstali pozadu. Shane bez velké námahy všechny předjel. Jel rychle, bezstarostně, ale při tom měl všechno pod kontrolou. A to mě udržovalo pokojnou a vlastně jsem si celou jízdu i užívala. Po silnici jezdilo jen pár aut, přesto to bylo něco neuvěřitelného.

Ta všechna zářící světla kolem. Ti lidé uvnitř svých aut. Všechno přímo v našem dosahu a vlastně dost daleko. Naprosto jsem se poddala tomu momentu a té ohromné energii. Jen tak jet někam do neznáma. Odkázáni sami na sebe. Jako bychom byli jen my dva a míjeli jsme celý svět. Jako bychom nechávali všechny za sebou. Cítila jsem se příjemně, ale zároveň mi v žilách koloval adrenalin.

Tiskla jsem se pevně k Shaneovi a užívala si výhled. Proti nám foukal vítr, ale nijak nás nezpomaloval. Obrátila jsem se dozadu, kde jsem v dálce zahlédla zbytek party, a trochu silněji jsem sevřela látku jeho trička. Vážně jsme se dostali z jejich dosahu. Nebyli nám ani blízko.

„V pohodě?" ozval se Shane.

Potěšilo mě, že se zeptal. Jako by to bral opravdu vážně. Jako by cítil, že má za mě právě jakousi zodpovědnost a nechtěl, aby se mi něco stalo. I já se cítila být pod jeho přímou ochranou. Najednou totiž poblíž mě nebyl nikdo jiný. Byla jsem jen s ním. Musela jsem se spoléhat jen na něj. A k tomu byla potřeba nemalá dávka důvěry. Svým způsobem jsem mu alespoň trochu věřit musela, jinak bych si k němu na motorku nikdy nesedla.

„Nejedeš trochu rychle?" zakřičela jsem nazpět.

„Bojíš se?" jako bych přímo viděla i pobavený úšklebek na jeho tváři.

„Vůbec ne!" vyvrátila jsem mu. Rozhodně jsem neměla strach z rychlé jízdy. Právě naopak. Celou dobu jsem si to moc užívala. „Já jenom, že jsme dost daleko od ostatních."

„Jedou moc pomalu," pokrčil rameny. Pak znovu přidal plyn a vzdálili jsme se snad ještě víc. Motor zařval a ukázal všechny své přednosti. Pro sebe jsem se usmála a nadechla se čerstvého večerního vzduchu, který nás unášel.

Dívala jsem se kolem sebe, prohlížela si místní domy, vysoké palmy, kolébající se ze strany na stranu a lidi, spoustu lidí, kteří ještě zůstávali dlouho do noci venku. Některé ulice již byly vylidněné, jiné žily jejich přítomností.

Než jsem vůbec stihla vše vstřebat, zanedlouho jsme zastavili u pláže. Shane si odložil, stejně jako já, a slezli jsme z motorky. Bylo zvláštní být se Shanem o samotě. Nikdy by mě nenapadlo, že k tomu někdy dojde. A přece jen jsme tady teď stáli. Úplně sami. A to jen proto, že jel moc rychle. A tak trochu ostatním ujel.

Tak moment...

„Udělal jsi to schválně?" docházelo mi. Shane zmateně přivřel oči. „Ujel jsi jim," konstatovala jsem. „Bylo to schválně?" 

„Jel jsem tak jak jezdím vždycky," řekl nezaujatě. „Nechápu, co máš pořád za problém?"

„Já? To ty máš pořád nějakej problém se mnou!" hájila jsem se. Shane zakroutil hlavou. „Nebo mi snad chceš tvrdit, že nemáš? Kdybys neměl, choval by ses jinak. Já nevím, co jsem udělala, že mě nedokážeš vystát, ale ať už je tvoje představa o mně jakákoliv, určitě se ode mě dost liší."

„Řeknu ti, jaká je moje představa o tobě. . . Holka, hnědý vlasy, modrý oči -"

„No dobře, tak možná se zase tolik neliší. . ." uznala jsem.

„Ještě jsem neskončil. Taky dost tvrdohlavá, rozmazlená a neví, kdy by měla radši mlčet."

„No dovol!" Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. „Dobře, teď já. . . Namyšlenej sobec, kterej neví, co znamená laskavost nebo dokonce pokora!"