Poznali jsme se letos v létě

14: Zastávka v Oceanside

Zastavili jsme na nevšední pláži, která byla výjimečná svým vysokým molem, poutající k sobě veškerou pozornost. Dovedla jsem říct, že nic krásnějšího jsem dřív neviděla. „Kde to jsme?" zeptala jsem se ohromeně, když jsem sesedala z Shaneovy motorky a sundavala si helmu. 

„V Oceanside," odpověděl mi Shane okamžitě. Cítila jsem, jak na mě zkoumavě hledí. Nejspíš byl uchvácený z mé reakce, která možná mohla být přehnaná, ale já byla z tohoto místa doopravdy unešená. 

„Oceanside je nádherný," komentovala jsem při tom rozhlížení. Nebylo tu ani moc lidí. Jen malá hrstka, užívající si tento jedinečný moment. Někdo se procházel po pobřeží a pár jedinců se pohybovalo na mole.

„Projdeme se?" usmál se na mě, možná se tak trochu spíš smál mně. Jen jsem přikývla. 

Slunce pomalu začínalo zapadat, což ještě více podtrhlo naši procházku. Vkročili jsme na molo a přidali se tak mezi ty, co se přesouvali z jeho jednoho konce na druhý a kochali se při tom výhledem. Během několika ušlých kroků jsem si uvědomila, že si přece jen nechci užívat tento výhled v naprostém tichu.

„Jak jsi to tu našel?"

Shane se uchechtl. „To není těžký najít, když bydlím kousek. Tohle místo navíc zná v okolí každý. Je to tu hodně oblíbený."

„Ani se nedivím," podotkla jsem upřímně. 

„Jsem rád, že se ti tu líbí," opravdu vypadal velmi spokojeně. Mé nadšení podobající se nadšení tříletého dítěte, co má radost z nové hračky, v něm probudilo na pohled znatelnou emoci. Vděčnost za to, že jsem ocenila jeho nápad na tuto zcela spontánní vyjížďku. 

Ušli jsme určitou vzdálenost, když už jsem neudržela svou zvědavost a přešla k dřevěnému zábradlí. Položila jsem na něj své dlaně a pevně se ho chytila. Potom jsem se předklonila, abych zjistila, v jaké výšce se nacházíme.

Shlédla jsem dolů na vlny, narážející do robustních válcovitých sloupů pod námi, na nichž samotné molo stálo. Jejich šplouchání se opakovalo v jistých intervalech a dokázalo odvést mou pozornost. Zároveň jako by se ve mně vše probudilo. Stačilo zavřít oči a jen nasávat ten okamžik.

Byl to nepopsatelný pocit. 

Shane během chvíle stanul vedle mě. Mít ho po svém boku bylo uspokojující a přinášelo mi to určitý klid a harmonii. Zdálo se mi to neobvyklé a zvláštní. Ale i on musel vnímat, jak se to mezi námi zničehonic změnilo. 

„Proč jsi mě sem vzal?" napadlo mě. 

„Jezdím sem často. A myslel jsem, že když už si sem přiletěla z takový dálky, stálo by za to, abys viděla ty nejhezčí místa. Byla by škoda, kdyby ti tohle uniklo."

„A sám ses pasoval do role mého osobního průvodce?" natočila jsem se tělem k němu a naklonila jsem hlavu na stranu. Mé rty se samovolně zkroutily do úsměvu. 

„Máš s tím problém?" tázal se provokativně. Nejspíš jsme toho prostě nemohli jen tak nechat. Toho vzájemného škádlení, ale tentokrát v tom nehrálo hlavní roli nepřátelství. Spíš než to tu šlo o opravdový vtip a lehkou provokaci. „Samozřejmě, že máš. Jako vždycky se vším, co se mě týká."

„Co bys čekal od rozmazlený holky, ta má problém se vším,"  pokrčila jsem škádlivě rameny.

„To beru zpátky," vyjádřil se. 

„Co bereš zpátky?" pořád jsem si z něj utahovala a nevšimla si hned, že on už to s takovou legrací nebere.

„Nejsi rozmazlená," řekl, až mě ten jeho vážný výraz ponechal v naprostém oněmění. „Neměl jsem to říkat. Upřímně si myslím, že taková nejsi. Máš v sobě víc. A to mě zneklidňuje."