Spolubydlící

1. kapitola

,,A seš si jistej, že mu to nebude vadit?" ptal se Jisung šeptem a rozhlédl se po panelákové chodbě.

,,Nebude," pronesl Changbin rozhodným hlasem a mezitím otevřel dveře bytu.

Od doby co se sem Bin přestěhoval, tu Jisung ještě na návštěvě nebyl. Kdykoliv si totiž v posledních měsících domluvili filmový maratón, blbnutí na PSku nebo i jen povalování se po gauči s hlasitým vzdycháním slov; ,,Já se nudím," bylo to vždycky u Jisunga. Víceméně vlastně proto, že Changbin má brutální crush na jeho kamaráda, který je zároveň i jeho spolubydlící. A pak tady byla ta druhá stránka věci. Tedy spíš lidská bytost, se kterou zase bydlel Changbin. Jisung nikdy neměl možnost setkat se s ním osobně. Ne že by o to proboha stál, už jen z vyprávění ho ten člověk děsil. Ačkoliv je pravda, že ty Changbinovy temné popisy jeho spolubydlícího, byly často dost podkreslené jeho vlastní, jemně ujetou povahou. Zkrátka Sung měl v hlavě dokonale vykreslenou představu psychopata, který v noci straší lidi protože nemůže spát, baví se tím, když ostatní trpí a v mezičase ještě dělá krále všem sarkastům.

Když oba kluci vcházeli do potemnělého bytu, nic nenaznačovalo tomu, že by tu měl být ještě nějaký další člověk. Tma a na rohožce žádné boty. Changbin byl ale zjevně na tenhle výjev zvyklý, protože do ticha předsíně zahulákal; ,,Minho! Proč si tu nerozsvítíš?!" až se i zrcadlo na zdi otřáslo. Jisung měl vždycky kamarády s hlučnou povahou, typy lidí, co nejsou schopní mlčet pomalu ani pod vodou, proto mu pořád nešlo do hlavy, jak se mohl Bin sestěhovat s někým, kdo má podle popisů diametrálně odlišný charakter. Protipóly se sice přitahují, jenže i tak je mezi nimi pořád rovník, že jo? A Jisung Changbina nikdy neslyšel, že by se o Minhovi byť jen zmínil jako o objektu svého zájmu. Na to měl Felixe, který (a to prosím Biniho slovy,) vypadá jako Disney princezna, dokud neotevře pusu. V tu chvíli se změní na čtyřicetiletého truckera, který je od dětství aktivní kuřák. Nutno ale dodat, že právě ta diverzita byla to první, co na něm Changbina uhranulo.

Minho zjevně otázku, která zachvěla i se základy budovy vzal jako řečnickou, protože odpověď se neozvala. Changbin se tedy zul, Jisung odhodil batoh na zem a následoval jeho příkladu. Pak se oba dva přemístili do obýváku. Po chvilkové debatě na téma; "Co budeme jíst?" následovně přišlo velmi oblíbené a lehce bitevní; "Na co se budeme dívat?"

,,Hlasuju pro Pána Prstenů," navrhl Jisung.

,,Ne, známe to nazpaměť," zabručel Changbin.

,,Ale já mám dva hlasy, takže končíš, kámo."

,,A tys vzal kde?!"

,,No, mám dvě ruce," pozvedl Jisung obě paže vzhůru, ,,dva hlasy."

,,To je logika předškoláka, Hane a v krajní nouzi můžu tvrdit to samý," odpálkoval ho Bin a taky zvedl obě ruce.

,,No tááááááák. Binnieeeeeee, prosíííííííím!" pomrkával na něj Jisung a snažil se působit roztomile, aby to na svého kamaráda uhrál. Jenže nebyl Felix, takže se to nesetkalo s úspěchem.

,,Ne, vybírej dál."

,,Já už ale vybráno mám. No tááááááák. Můžu?" zkoušel to dál.

,,Říkám že ne! Nejsem na Šmajdalfa po tisící první vůbec zvědavej."

,,Můžu?"

,,N - E - !"

,,Můžu?" dorážel Jisung dál.

,,A víš co můžu já?!"

,,Co?"

,,Udusit tě v podpaží, jestli toho nenecháš!"