Spolubydlící

33. kapitola

Changbin stál v předsíni, díval se na sebe do zrcadla a podruhé zopakoval tutéž větu.

,,Tohle bude průser biblických rozměrů."

,,Zbytečně to dramatizuješ," vydechl si brunet, který se opíral o futra a v náruči držel jednu ze svých koček.

,,Nevedli jsme nedávno podobnou konverzaci?"

,,Mluvíme o tomtéž už posledních pár dní, Bine. Jsem rád že odjíždíš, jinak bych ti nejspíš z bytu pomohl oknem."

,,Děkuju ti za upřímnost."

,,To je přece samozřejmost. Chceš s tou taškou pomoct dolů?"

,,Radši ani ne," pokrčil král temnot rameny, sebral jí ze země a znovu se zadíval na svého spolubydlícího, který vypadal jako na cestě k nirváně. ,,Jak můžeš být tak v klidu? Nemáš dneska odpoledne klíčový rande?" zeptal se Bin.

,,Ano, ale já se nemám čeho bát. Zato ty vypadáš, jako bys měl žaludeční potíže."

,,Nemohl bys být zase aspoň na vteřinu empatický a laskavý kamarád?"

,,Co přesně po mně chceš?" nadskočilo Minhovi obočí.

,,Třeba něco jako; Binnie, můj úžasný, milující a trpělivý spolubydlící, to dáš, ničeho se neboj, seš nejlepší a tvůj kluk to stoprocentně ví... Například?"

,,Moje pusa není cukrárna. Jestli chceš slyšet něco sladkýho, řekni si Felixovi," odpověděl brunet chladně, načež si pak něžně otřel obličej o zrzavý kočičí kožich. Binovi proletělo hlavou, že tohle je diverzita srovnatelná s tou, kterou má jeho Lixie, jen u Minha to funguje trochu jinak. Naprostý miláček, dokud z něj nevypadne první spalující sarkazmus.

,,Víš co? Já už radši jdu," oznámil mu Bin, aby se vyhnul další slovní kulce, kterou by mohl schytat.

,,Padej. A šťastný pořízení."

,,Díky." 

Changbin si znovu ztěžka povzdychl, otevřel dveře a zamířil k výtahu. Než sjel do přízemí, stihl si znovu přečíst zprávu, kterou mu psala jeho drahá sestra.

Super, tak já vás na autobusáku vyzvednu, aspoň tě konečně svezu v autě.

Ještě teď se mu strachy ježily chlupy na zátylku, že bude další obětí sestřiny iluze, že je dobrá řidička, ale neměl to srdce jí říct, že to radši vezmou hromadnou dopravou a pak pěšky, aby měli větší šanci na přežití, protože to by mu nejspíš ještě dlouho neodpustila. S hlavou plnou nejrůznějších katastrofických scénářů, zamířil i se svým zavazadlem k Jisungovu bytu, aby si tam Felixe vyzvedl. Cesta mu uběhla rychle, takže netrvalo dlouho a seděl u nich v bytě, před sebou na stole kávu a vedle na židli Hana. Felix ještě dobaloval, pak měl v úmyslu se k nim připojit a během následující hodiny spolu ti dva mají vyrazit na autobusové nádraží. Changbin to všechno najednou začal pociťovat ještě reálněji, než doposud. Když s mámou mluvil po telefonu, doslova žebral o to, aby nevyzvídala a současně taky nesdělovala příliš mnoho interních informací. Vlastně ideálně aby nemluvila, ale i tak věděl, že to je předem prohraná bitva. Nakonec to tedy osekal na prosby, aby mu Lixieho aspoň nevyplašili, protože má v úmyslu v tomhle vztahu dlouhodobě pokračovat a přeje si, aby to bylo vzájemné i ve chvíli, kdy od nich budou odjíždět.

,,Binnie, je ti dobře?" zeptal se starostlivě Sung a pohladil ho po rameni.

,,Co, prosím?" vyhrkl Changbin, hlavou naprosto mimo prostor a čas.