Spolubydlící

42. kapitola

Christopher Bang stál ve tmě na zahradě a v rukou pevně svíral svého plačícího přítele. Věděl, že teď nemá konverzace smysl. Nebo alespoň do té chvíle, než se Seungmin vybrečí a bude schopný nějaké komunikace. Takže ho stále objímal, rukou ho začal hladit po zádech a sem tam mu dal polibek do vlasů. V okamžik, kdy vzlyky utichly a na jeho hrudi se ozývalo už jen popotahování, promluvil.

,,Minnie, co se tu stalo? Tak nějak mi došlo, že ti Minho neublížil, ale pokud tě rozbrečel, tak si ho podám."

,,Nebrečím kvůli Minhovi. Ten kluk se mi celou dobu snažil pomáhat," popotáhl Seungmin a pustil se. Stál tváří v tvář svému milovanému a v hlavě se mu to všechno poskládalo dohromady. Minho měl pravdu. Musí si spolu o tom promluvit, protože tohle už prostě nedává. Nemůže se dívat na to, jak mu někdo bere člověka, kterého tolik miluje a tím hůř, že to jeho milovanému zjevně nevadí. Otřel si nos, odkašlal si a spustil. ,,Měli bysme si ujasnit pár důležitých věcí."

Chanovi povyskočilo obočí. Netušil, kam Seungmin míří. Němě tedy pokýval hlavou, aby dal najevo že Min může pokračovat a čekal, co uslyší.

,,Miluješ mě?"

,,Ano, samozřejmě," kýval Chan, jako by nebylo tvrzení, které je nad slunce jasnější.

,,Tak znova. Miluješ mě?" Seungminův hlas se zachvěl.

,,Ano, miluju. Minnie, co se děje? Co se ti stalo? O čem jste tu spolu mluvili, že teď brečíš? Něco jsem provedl? Nebo jsem zase něco posral, a neuvědomuju si to?"

Seungmin těžce vydechl a zakroutil hlavou. Tohle vůbec nemá cenu. Nedochází mu to. Tak poslechne Minha. Musíš mu to říct! ,,A miluješ mě víc, než Jisunga?" Seungmin se Chanovi podíval zpříma do očí a čekal, jakou dostane odpověď. Když bylo ticho, oči se mu zase začaly plnit slzami. Chan byl z té otázky v šoku. A i z faktu, že nedokázal okamžitě odpovědět. ,,Jo. Dobrý. Chápu to. Nic neříkej, já to stejně už nějakou dobu vím. Takže, asi bude nejlepší, když to utneme, ne?" usmál se Min přes tekoucí slzy. Chan si připadal, jako by zamrzl. Nevěděl, co má dělat nebo říkat. Jediné čím si byl jistý je fakt, že k Jisungovi cítí něco víc, než by jako kamarád měl. Ale to přece neznamená, že nemiluje Seungmina. ,,Asi mi bude pár dní trvat, než si najdu něco, kam se přestěhuju, takže-"

,,Ne," šeptl Chan.

,,Prosím?"

,,Říkám že ne. Nechci se rozejít. Miluju tě."

Seungmin si otřel oči a i když ho sžírala bolest zlomeného srdce, usmál se. ,,Ale Jisunga taky a tohle já nemůžu. Nezvládnu to."

,,Neřekl jsem, že ho miluju."

,,Channie, ale já to vím! Ty si to nejspíš neuvědomuješ, ale doma nemluvíme prakticky o nikom jiném, než o něm. Dneska jsme sem přišli spolu ale ve chvíli, kdy přišel Jisung, jsem pro tebe přestal existovat! Je pro tebe důležitější, než já. S tím se nevyrovnám."

,,Minnie," Chan chytil Seungmina za paže a zpříma se mu díval do očí. Potřeboval, aby to co teď řekne, jeho přítel opravdu pochopil. Protože pokud se to nestane, tak se s ním dneska rozejde. A to se nesmí stát. ,,Minnie, strašně těžko se to vysvětluje. Obzvlášť, když ti můj vztah s Hanniem ubližuje. Ale já jsem tehdy udělal rozhodnutí, které mu strašlivě ovlivnilo celý život a není den, abych si to nevyčítal."

,,Vyčítáš si, že si s ním tehdy nezačal chodit, viď," zašeptal Seungmin. Znovu už ale nebrečel. Na výsledku to stejně nic nezmění.

,,Ano. Měl jsem ho moc rád, i když to nebyla láska v romantickém smyslu. Ale on mě hodně miloval, a možná by pak všechno dopadlo jinak."