Kosí píseň

Balík bez zpáteční adresy

Většina problémů začala, když Benovi přišel balík od jeho mrtvého bratra. Ty problémy byly skryté pod povrchem už nějakou dobu, bublaly jako magma a čekaly na vhodnou chvíli k výbuchu. A ta nastala v ten nejvšednější březnový den.
Ben se vracel ze své směny v hospodě U Stříbrné štiky. Měl dobrou náladu, protože ho pan Kapr dneska pustil dřív. Bylo něco po desáté večerní a ve vzduchu byl cítit déšť. Potemnělá ulice byla zahalená do husté mlhy, ve které se rozpíjelo světlo lamp a oken domů.
Zakopl o díru v chodníku a jen tak tak udržel rovnováhu. Přesto se ale přistihl, že si brouká chytlavou melodii hospodské odrhovačky, kterou dneska zpívalo pár zákazníků pořád dokola. Broukal si, i když se vzduch proměňoval v obláček páry hned, co opustil jeho ústa. I když si marně přitahoval svůj obnošený kabát víc ke krku, zatímco v druhé ruce svíral střep ovázaný cárem látky.
O štěstí se říká, že z velké části záleží na tvých očekáváních, vysvětlovala mu jednou Gwen. Když jsi celý život zvyklý vylizovat misky po toulavých kočkách, nejsi zklamaný, když po tobě někdo hodí spálenou bramboru. A s tím už dá pracovat, ne?
Ben jí to tehdy odkýval, jako by jí odkýval snad úplně všechno. Sám si pamatoval, jak mu kdysi připadala práce v zapadlé hospodě u přístaviště jako splněný sen. Jediné, co do té doby znal, byl chlad a stísněnost dolů.
Stejně si ale říkal, že má ta Gwenina teorie značné mezery. Počítala totiž s jistou dávkou ignorace (a to ne jenom problémů), počítala s vědomým směřováním myšlenek jistým směrem. Počítala s omezením snění, s tou odvěkou lidskou touhou, že přece jenom vás v tom širém světě může čekat něco lepšího.
Jestli mu to řekla jenom proto, že ho má za ubohého číšníka bez představivosti, Ben nevěděl. A jestli ano, tak... bude ten fakt prostě ignorovat.
Vidíš, Gwen, učím se.
Překvapilo ho, že se u nich doma ještě svítí. Naposledy byla jeho rodina vzhůru takhle pozdě když se vrátil Sam. Samozřejmě si to nemohl nespojit a samozřejmě mu kvůli tomu srdce poskočilo. Byla to podobná reakce, jako když ke Štice přišel nový zákazník. Nestávalo se to příliš často, většinou to nevěstilo nic dobrého, pořád z toho ale mohl člověk něco vytěžit.
Bydlel v jednom z mnoha identických řadových domků naměstnaných vedle sebe jako hvozdíky, které teta Marie vysazovala do truhlíku na okenním parapetě. Dům měl tři místnosti. Jedna byla dole, vzhledem k tomu, že v ní byla kamna, tam taky trávili největší množství času. Používali ji jako takovou směs obývacího pokoje, kuchyně a jídelny. Jednou do týdne se tam i koupali ve velké cínové vaně.
V horním patře byly dva pokoje, kde spali jeho sourozenci. Potom měli ještě sklep, který si Ben přivlastnil a používal ho jako svou ložnici. Když tohle řekl poprvé Gwen, myslela si, že je to špatný vtip a Ben si to vzal docela osobně. Když už nic jiného, aspoň měl aspoň trochu soukromí.
Když vešel dovnitř ten osudný březnový den, přivítal ho hlas jeho otce.
„Konečně jsi tady. Kde se tak dlouho couráš?" nezněl znuděně a netečně jako obvykle, a to bylo další podezřelé znamení. Ben by si dokonce i tipl, že byl v rámci možností střízlivý.
„Byl jsem v práci. Chodím tam takhle každej den," řekl, zatímco si svlékal svůj kabát. Byl lehce orosený a smrděl jako tlející maso. Přitom skenoval místnost po Samovi. Žádná sláva. „Co se to tu dneska děje? Jak to, že ještě nespíte?"
Potom si všiml malého úhledně zabaleného balíčku ležícího na stole. Teta Marie seděla na židli naproti němu, úzkostlivě si pohrávala s lemem své sukně a těkala očima mezi balíčkem a Benem. Otec byl zabořený do svého vozíku v rohu místnosti (tak jako obvykle) a jeho obočí se krabatilo, až se spojovalo do jedné tlusté čáry (tak jako obvykle).
„Tohle ti dneska přišlo," pohodil hlavou směrem k balíku.
„Cože?" Ben přistoupil ke stolu a vzal balík do rukou. Byl docela těžký a nebyla na něm napsaná žádná zpáteční adresa. „Od koho by mohl být?"
„Mysleli jsme, že to budeš vědět ty," řekla teta Marie.
„Já si stejně myslím, že je to od Sama," prohlásil otec a založil si ruce na hrudi. „Říkal, že jestli se mu nepodaří vrátit se domů, tak nám aspoň něco pošle. V tom případě samozřejmě nechápu, proč by měl být ten balík adresovaný přímo tobě. Tady teta Marie ale musela za každou cenu trvat na tom, abys si ho otevřel sám."
„Ben si zaslouží nějaké soukromí, ne? Nevíme přece jistě, že je to od..."
Od Sama, kterého jsme už před dvěma měsíci prohlásili za mrtvého. Samozřejmě se to neříkalo nahlas a už vůbec ne před otcem. Bena překvapilo, jak snadné bylo se s něčím takovým smířit. Byla to totiž ta jednodušší varianta. Když se zbavíte hned dopředu jakékoliv naděje, bude to potom míň bolet.
Otec si odfrkl a otočil se zpátky na Bena: „Každopádně si nemysli, že si to odneseš do toho tvýho sklepa. Otevřeš to hezky tady před námi."
Teta Marie se na Bena nejistě podívala, ten ale jenom pokrčil rameny. Jeho zvědavost přímo přetékala a on neměl chuť marnit čas dohady s otcem. Nakonec, nebylo to přece tak, že by měl před svou rodinou nějaké tajemství.
Rozvázal stužku a potom pomalu, tak, aby si tento okamžik pořád vychutnal, balík otevřel. A přitom myslel na jednu jedinou věc – prosím, jen ať to není od Sama!