Kosí píseň

Rezavé moře

Ben sledoval, jak na skleněné střepy dopadá krev a jak se rozpíjí v čiré tekutině. Konečně se probral z transu, rychle vytáhl z kapsy kapesník a dlaň si obvázal. Potom se pokusil střepy znovu posbírat a tentokrát se na tu činnost trochu více soustředit.
Další den po obdržení Samova balíku pustil pan Kapr Bena ze směny dřív. Ben se v práci vůbec nedokázal soustředit, jeho myšlenky se rozbíhaly různými směry, zároveň ale k ničemu konkrétnímu. A když přinesl jednomu ze zákazníků místo piva korbel plný mýdlové vody, pan Kapr usoudil, že je nejvyšší čas to zabalit.
„Zřejmě budeš přepracovaný," řekl a přátelsky ho poplácal po rameni. Jestli byl naštvaný, rozhodně to na sobě nedával znát. „Běž si radši domů trochu odpočinout. Já to tady dneska už nějak zvládnu."
Když Ben zůstal stát před hostincem, jediné, čím si byl jistý bylo, že domů jít opravdu nechce. Chvíli se procházel po promenádě kolem moře, ve kterém se odráželo zapadající slunce. Se zvědavostí sledoval kotvící rybářské lodě.
Je možné, že na jedné z nich Sam opravdu pracuje? Když pozoroval rybáře nesoucí sudy plné mrskajících se ryb, najednou mu to všechno připadalo mnohem uvěřitelnější.
Třeba měl otec pravdu. Třeba opravdu jenom ve věcech zbytečně hledá problémy. Co měl ale potom znamenat ten Samův zatracený dopis?
Nakonec se rozhodl zamířit na šrotiště, které bylo kousek za městem. Chodíval tam pokaždé, když se potřeboval trochu rozptýlit. Prohlížel si rezavějící kusy železa, ozubená kolečka, dráty a šrouby všech tvarů a velikostí. Sem tam si i něco vzal a potom to využil v jednom ze svých projektů.
Už dlouhou dobu se po nocích bavil rýpáním se v rozbitých přístrojích. Začalo to tím, že jednou na šrotišti našel rozbitý budík. Měl zrovna období, kdy se všechny jeho těžkosti zdály bolestnější než obvykle a on zoufale potřeboval něco, na co by se mohl upnout.
Jeden večer si řekl, že nepůjde spát, dokud ten budík neopraví. Skrz poklop jeho sklepa pronikaly už první sluneční paprsky, když svůj slib konečně splnil. Ten den šel potom do práce úplně vyčerpaný ale sám se sebou spokojený.
Od té doby navštěvoval šrotiště pravidelně. Někdy našel něco, co se mu opravdu podařilo opravit, většinou si s tím jenom chvíli hrál, aby se po práci odreagoval.
Když o tom řekl Gwen, zamračila se a prohlásila, že ona ho v chytání tetanu rozhodně podporovat nebude. Další den mu ale ze školní knihovny přinesla knížku o nejnovějších technologiích. Ben si před spaním prohlížel stránky plné nákresů parních strojů, horkovzdušných balónů a vzducholodí a snil o tom, že je někdy spatří na vlastní oči.
Jeho nejambicióznějším projektem byl zatím starý rádiový přijímač. Našel ho někdy v zimě a párkrát se mu ho dokonce podařilo zprovoznit podle principu jednoho z parních strojů. Když mu ale teta Marie začala panikařit, že doma začalo hořet, došel k závěru, že jeho sklep není pro jeho pokusy tím nejlepším místem.
Teď už ale ten přijímač nějakou dobu nefungoval a Ben na něj postupně úplně zapomněl.
Až do teď.
Procházel se šrotištěm, hledal vhodné součástky a přitom znovu nemohl přestat myslet na Sama.

***

Ben mluvil se Samem naposledy ráno po té jejich hádce s kýtou. Sam mu tehdy vtrhl do sklepa a prakticky ho vytáhl z postele.
„A jéje, ty jsi ještě spal," Sam na chvíli ztuhl na žebříku, potom ale jenom pokrčil rameny a pokračoval. Ben na něj mžoural skrz slepené oči. „Teta Marie říkala, že bych tě tu radši neměl otravovat. Mě ale fakt nenapadlo, že budeš ještě vyspávat."
Ben s popuzeným zamručením zabořil obličej do matrace. Bude muset někde sehnat zámek.
„Kolik je?" zeptal se, zatímco si z očí vytíral ospalky.
„Něco po půl jedenáctý, myslím," Sam se rozhlížel po místnosti a v Benovi to už zase vřelo. „Páni, tady jsem už dlouho nebyl. Nechápu, co můžeš v týhle díře celý hodiny dělat. Nevypadá to ale, že by ses musel cítit nějak zvlášť osaměle. Máš tu plno kamarádů."
Ukázal do jednoho z rohů a Benovi chvíli trvalo, než pochopil, o čem mluví. Zdobila ho totiž velká pavučina. Protočil oči a hodil po Samovi svůj polštář.
„Vypadni."
„Proč? Teď jsem přišel," Sam musel Benův útok čekat, protože polštář chytil. Potom se zadíval na Benův improvizovaný stůl. Měl tam krabici plnou úlovků ze šrotiště a taky ten rozbitý rádiový přijímač. „Co je tohle?"
„Rádiový přijímač." Ben hlasitě zívnul a posadil se na matraci.
„Co? Kdes to vzal?"
„Našel."
„Našel? Kde?"
„Na šrotišti. Párkrát se mi ho podařilo zprovoznit, není to ale žádná sláva."
„Cos dělal na šrotišti?"
„Same, spěchám do práce a opravdu na tebe teď nemám náladu," odsekl Ben a začal se soukat do kalhot. Z jedné kapsy mu vypadla malá skleněná lahvička. Naštěstí dopadla na matraci, takže se nerozbila. Ben se pro ni sehnul, Sam byl ale rychlejší.
„Hej, koukej mi to navalit!"
„A kdes vzal zase tohle?" Sam přelíval čirou tekutinu z jedné strany na druhou a nespouštěl z ní oči.
„Není to jedno? Někde jsem to našel," odsekl Ben a pokusil se lahvičku Samovi vytrhnout. Ten ale rychle uhnul.
„Víš ty vůbec, co to je?"
„Ty snad jo?" původně to jen vztekle vyprskl, aniž by čekal nějakou kloudnou odpověď. Jenže Samův výraz byl podivně výmluvný. Zkousl si ret a napjatě těkal očima mezi lahvičkou a Benem, jako by vážil, co odpověď. Nakonec ze sebe dostal jenom: „Ne."
„Nelži," Ben využil toho, že byl Sam vyvedený z míry a lahvičku mu vytrhl. „Je to nějaký lék? Nebo... nějaká droga? Tak to je to, s čím kšeftuješ? Proto ses tu včera tak vítězoslavně objevil s flákem masa a myslel si, že se nikdo nebude na nic ptát?"
„Bene..." Sam si povzdechl. Posadil se na matraci a promnul si dlaněmi obličej. „Proč musíš pořád ve všem vidět akorát problémy? Přinesu ti domů vepřovou kýtu a ty se na ni tak akorát šklebíš. Co tě tolik žere?"
Co mě tolik žere? Sam na něj upíral pohled a Ben si náhle uvědomil, že opravdu čeká na odpověď. Že sem opravdu nepřišel jenom Bena otravovat nebo se mu vysmát. Chtěl si promluvit. Chtěl pochopit, co se to mezi nimi stalo.
Ben na chvíli pocítil vinu, tu ale hned opět vystřídal vztek. Bylo to skoro, jako kdyby to on byl tady ten špatný. Jako kdyby on tady zbytečně vyšiloval a dělal problémy. Přitom to byl Sam, kdo odešel bez jediného slova a nechal ho tu úplně samotnýho. Konečně měli život, který aspoň trochu za něco stál, ale on ho musel za každou cenu zničit. Nemohl se na něj spolehnout, nemohl mu věřit. Ale otec stejně viděl jenom to, co chtěl.
Tvůj bratr nemůže za to, že se mu daří víc než tobě. Prostě přinesl víc, než si ty byl schopný. Tak se přes to přenes.
Nahlas ale řekl jenom: „Nic mě nežere. Byl jsem prostě jenom včera unavenej. Promiň."
„Otec to tak nemyslel," pokračoval Sam a Ben ho nenáviděl za to, jak snadno ho dokáže prokouknout. „Víš přece, jaký dokáže být. Ale není to tak, že by si neuvědomoval, kolik toho pro nás děláš. Možná právě proto je tak nerudný."
„Proč?" zamručel Ben a opřel se o stěnu sklepa.
„Cítí se provinile," vysvětlil Sam. „Je frustrovaný, protože nám nemůže dát lepší život. A bojí se, že to bude ještě horší."
Ben sklonil pohled k zemi a po chvíli skoro neslyšně zašeptal: „Já vím."
„A já se tak vlastně cítím taky. Chápu, že jsi na mě naštvaný, protože jsem sekl s tou prací U Stříbrný štiky, ale to Bene není cesta. Možná to nejsou doly, stejně bychom se tam udřeli k smrti. A já jsem nejstarší, musím se o nás postarat," odmlčel se potom se na Bena zamračil. „Ty mi ale stejně prostě nevěříš, co?"
Ben sotva znatelně zavrtěl hlavou.
„Musím do práce," hlesl a chystal se vylézt po žebříku. Sam ho ale zachytil za ruku. Tohle bylo naposledy, kdy se mu Ben podíval do očí. Tehdy si to neuvědomoval, teď se mu ale Samův pevný stisk a naléhavý pohled vybavovaly s hrozivou přesností.
„Teď jsi to ty, kdo utíká."
„Koukej mě pustit! Spěchám do práce."
„Tak mi aspoň řekni proč? Proč mi nemůžeš aspoň jednou věřit?"

Protože vím, že poctivou prací si tolik peněz nikdy vydělat nemůžeš, chtěl odseknout, potom se ale zarazil.
Jak to ale vlastně mohl vědět? Vždyť za svůj krátký život neopustil město, nebo dokonce svoji čtvrť. Všechno, co o světě věděl, vyčetl z knížek, ve skutečnosti ale neměl sebemenší tušení, jak funguje.
Přiznej si to. Prostě to nedokážeš skousnout. Tolik jsi toho obětoval a otec sotva pozvedl obočí. Ale Sam, to byla jiná písnička.
„Protože tě znám," odsekl Ben. Vytrhl se Samovi a zamířil ven. Hodiny zrovna odbíjely jedenáctou.

***

Nad šrotištěm začala obloha růžovět, když si Ben konečně vzpomněl, kde už to slovo slyšel.
Gaudium.
Bylo to přes ten jeho rádiový přijímač. Celkově se mu ho podařilo zprovoznit jen asi dvakrát a jen jednou zachytil frekvenci nějaké rádiové stanice. Byl to zázrak. Jeho potemnělým sklepem se rozléhalo tiché bzučení, které začaly prolínat jakési hlasy. Ben marně točil knoflíky, lovil je jako pstruhy na udici a snažil se jim dodat na zřetelnosti. Nakonec zachytil jen pár slov, která mu sama o sobě nic moc neříkala. Jedno ale vyčnívalo nad všechna ostatní.
Gaudium.
Ben se zamyšleně posadil na kostru jakéhosi kočáru, kterému chyběla přední kola. Konstrukce se pod jeho váhou zakymácela, Ben to ale ignoroval.
Najednou mu všechno začalo dávat mnohem větší smysl. Slyšel tiché skřípění rádia, když se snažil naladit stanici. A potom hlasy, mluvící o té lahvičce. A potom Samova slova poté, co ji uviděl. To, jak to pronesl, jak se jeho hlas lehce zachvěl, jako kdyby se mu někde v krku zadrhl vzduch. Jako kdyby se dralo na povrch ještě něco dalšího.
A potom ten dopis, který potvrzoval, že jim Sam lhal.

Možná nedokážu číst svého bratra abych poznal, co má za lubem. Dokážu ale najít tu záhadnou rádiovou stanici. A to by mohlo stačit.
Tahle myšlenka ho vyděsila. Z části proto, že to znamenalo, že začal formovat opravdu nějaký plán, jak Sama najít. Z části proto, že to klidně mohla být falešná stopa.
A vůbec, neprohlásil náhodou, že souhlasí s otcem? Že nemá smysl snažit se Sama přivést zpátky? Zřejmě se nemůže vrátit z nějakého důvodu a kdyby se do toho začal motat i on, mohl by třeba ohrozit i celou svou rodinu.

Tohle by asi byla první věc, ve které bych mého bratra poslechl.
Domů přišel až když už všichni spali. Ve svém sklepě sebou mrskl na matraci a ta mu odpověděla hlasitým skřípěním. Přes látku, kterou si ovázal dlaň lehce prosakovala krev a on si až teď uvědomil, jak ho rána štípe. Snažil se na to soustředit, aby ten šílený nápad dostal z hlavy. Bylo to marné, stejně mu nedal spát.
Rádiový přijímač byl tak jako tak rozbitý. To by mu mělo dát klid, ne?
Jasně, že ne. Celou noc se převaloval, dokud konečně nad ránem neusnul. Ráno se rozhodl. Bude muset navštívit starou známou.