Kosí píseň

Ulomená větvička

„Same, jsi si tímhle opravdu jistý?"

Když Sam řekl, že ví, kde se mohou schovat, Gwen na chvíli připadalo, jako kdyby vyřešil všechny jejich problémy. Za posledních pár hodin se toho událo až příliš a ona si nepřála nic jiného, než se aspoň na malou chvíli zastavit a nemuset přemýšlet nad svým dalším krokem. Možná to bylo sobecké – půjdou se schovat, zatímco Ben je kdoví kde. Jenže aby ho mohli zachránit, musí nejdřív vymyslet plán a na to potřebují čistou hlavu.

Sam jí tak úplně neřekl, kam jdou. Prý za jeho jediným přítelem, kterého tady má.
„Nebude to ale znamenat, že tam nás budou hledat jako první?" namítla Gwen.
„Neboj, tam nás určitě hledat nebudou," ujistil ji. Cestu z chudinské čtvrti se mu podařilo najít rychle. Jakmile se upnul ke svému cíli, najednou byl jako proměněný. Gwen se stále nejistě ohlížela, jestli je ještě někdo nepronásleduje, cestu jim ale nikdo nezkřížil. Se Samovým sebevědomým krokem ji skoro všechen strach přešel.

Vlastně si ani nebyla jistá, co čekala. Možná zázrak. Když ale stanuli před místním klášterem, nevěděla najednou, co říct.

Byl nádherný, postavený z bělostného kamene, který vystupoval ze tmy. Kulatá okna byla zdobená rozetami a nahoře se tyčily dvě vysoké věže. Na úplném okraji města se skoro ztrácel, jakmile si ho ale Gwen jednou všimla, nemohla z něj spustit oči.

Sam přistoupil k hlavním dveřím a párkrát zabušil na petlici se lví hlavou.

„Same, počkej," vyhrkla Gwen. Pamatovala si, jak ji jako malou nutili chodit do kostela a ona to naprosto nenáviděla. V domě měli malou modlitebnu a guvernantky se ji marně snažili zaujmout při hodinách náboženství.
Kdysi dávno možná i v Boha věřila. Nebo minimálně v nějakou vyšší sílu, která určuje chod celého vesmíru. Jenže za svůj život slyšela mluvit o Bohu tolik lidí a tolik lidí jí vysvětlovalo, co to vlastně znamená víra, až už ani nevěděla čemu, natož v co má věřit. Četla Bibli, věty jí ale v hlavě splývaly a každá se dala překroutit, jak se to zrovna komu hodilo.
A potom zůstala zavřená ve svém pokoji, naslouchala kosím písním a Bůh pro ni byl už jen obyčejné slovo.
Možná, že žádný Bůh není, říkala si. Možná jsem jenom já a to, v co si zvolím věřit. A možná, že je to tak v pořádku.
Ten večer se konečně odhodlala k útěku. A když potom viděla, kolik je tam venku utrpení a zkázy, byla se svým rozhodnutím ještě spokojenější. Protože mnohem horší než mrtvý Bůh, je Bůh zlý, hluchý ke všem modlitbám.
Gwen přistoupila k Samovi. „Opravdu chceš jít sem? Ještě takhle pozdě? Jsi si jistý, že je to dobrý nápad?"

Sam se na ni ohléd a nadzvedl jedno obočíl.

„Teď vypadáš mnohem víc vyděšeně než předtím."

„Jak bych ti to vysvětlila, nenazvala bych se zrovna dvakrát zbožným člověkem," Gwen si zastrčila pramínek vlasů za ucho a zamračila se na. „A ty jsi byl ještě před chvílí zločinec, Same."

Sam jí chtěl něco odpovědět, dveře se ale mezitím otevřely. Mezi nimi se objevil starý muž v hábitu. Prohlédl si Gwen a potom pohledem sjel k Samovi. Na rtech mu zahrál náznak úsměvu.

„Já věděl, že sem ještě přijdeš. Každý den jsem se za tebe a i zbytek té vaší skupiny modlil."

Sam sklonil hlavu. „Otče, já a tady moje kamarádka bychom potřebovali někde na chvíli složit hlavy. Doufali jsme, že byste nás mohli vzít pod svou ochranu."

Mnich pouze přikývnul a bez jediného slova jim pokynul, aby šli dál. Gwen pomalu následovala Sama a najednou nevěděla, kam si má dát ruce.

Vnitřek kláštera byl v porovnání se zevnějškem skromný. Místnostem dominovaly klenbové stropy a fresky zobrazující biblické příběhy. Gwen si vzpomněla na školu, kde ještě před pár dny učila.
Sub tuum praesidium confugimus, sancta Dei Genetrix, vybavilo se jí zničehonic. Pod ochranu tvou utíkáme, svatá Boží Rodičko. Neodmítej naše prosby v našich potřebách, ale ode všeho nebezpečí vysvoboď nás navždycky.