Kosí píseň

Hodnoty

Ben si v první chvíli vůbec neuvědomoval, kde je, přesto ale hned věděl, co má dělat. Ve vzduchu bylo cítit vlhko. Jeho promočené oblečení se na něj lepilo a záblo ho. Kupodivu mu to ale nijak zvlášť nevadilo. Kolem pasu měl řetěz, jehož řinčení se s každým jeho dalším pohybem rozléhalo okolím.

Prostor, ve kterém se nacházel, byl stísněný takže se musel krčit na všech čtyřech. Pomalu se plížil dál kupředu. Jeho kolena a dlaně byly už úplně rozedřené, přesto nezastavoval. Něco mu říkalo, že to je to poslední, co by měl udělat.

Kam se to ale vůbec plazí? Daleko před ním byla černočerná tma. Jediným zdrojem světla byla svíčka tyčící se na vozíku, který za sebou táhl. Oslňovala jeho okolí, aby tak akorát viděl na svůj další krok. Možná to tak bylo lepší.

„Myslíš si, že ten tunel někdy skončí?" ozval se znenadání hlas, který nedokázal k nikomu přiřadit, přes to mu byl důvěrně známý. Jako kdyby to byl současně hlas všech lidí, které kdy poznal.

Nevím, odpověděl prostě. Nevím ani, kam to jdu.

Hlas se tiše zasmál. „To přece neví nikdo. I když někteří se tak rádi tváří."

Ani ty to nevíš? Zeptal se Ben a z úst mu unikl obláček páry.

„Ani já," přitakal hlas. „Nemyslím si ale, že na tom příliš záleží."

Po tom se mezi nimi opět rozhostilo ticho. Ne ale tak úplně. Někde v dálce bylo slyšet řechtání koní, pokřikování lidí a tvrdé dorážení krumpáče o kameny.

Jak věděl, že je to zrovna krumpáč? Mohlo to být přece úplně cokoliv, ne? Tahle myšlenka ho opustila prakticky hned, jak ho napadla. Rozplynula se ve vzduchu jako další z obláčků páry.

„Víš, že tady umřeme, že jo?"

Jasně, že jo, řekl Ben naprostou samozřejmostí, i když neměl sebemenší tušení, proč si je tak jistý. Bylo to prostě jasný.

„Tak to jsem rád," oddechl si hlas. „Někteří si totiž ještě pořád myslí, že odsud vyvázneme živí."

Já teda fakt ne, řekl opět Ben rozhodně. Včera jsem viděl, jak někoho přejel vozík a amputoval mu obě nohy. Každý druhý den se tu někde zřítí strop, nebo se jeden z tunelů zaplaví a lidé se v nich utopí, jako koťata, která nikdo nechce. To ale nevadí, protože chudých a hladových dětí jako jsme my je na světě možná až příliš, takže nikdy nebude nouze o pracovní sílu.

Dřív jsem si myslel, že dokážu velké věci. Myslel jsem si, že mi bude patřit celý svět a že je můj osud pouze v mých rukou. A to i přes to, že mi všichni pořád připomínali, kde je moje místo a kým jsem.

Nikdy nezapomeň na to, kým jsi. Pořád budeš to malé dítě, které odsoudili k smrti ve tmě a chladu před tím, než dostalo šanci vůbec žít.

Teď už vím, kým jsem a jaký je můj úděl, prohodil Ben směrem k hlasu. Zároveň se tomu ale nesnažím nijak bránit. Je to vlastně docela osvobozující. To ale zrovna tobě asi nemusím vyprávět, co?

Nedostalo se mu žádné odpovědi, a tak prostě jen dál pokračoval ve své práci. Dál se plazil potemnělou chodbou bez zdánlivého konce. Světlo svíčky se odráželo od kamenných stěn a vytvářelo na nich obrazce. Zvuky pracujících horníku teď byly slyšet mnohem vzdáleněji, jako kdyby se člověk ponořil do vody.

Do vody... proč tu bylo pořád takový vlhko?

Ben začal mít po chvíli podezření, že ten tunel snad nikdy neskončí. Potom ale v dálce uviděl světlo. Bylo to zvláštní – tak dlouho byl zvyklý dívat se do naprosté tmy. A teď tohle?