Kosí píseň

Zlatý přívěsek

Tohle nebylo poprvé, co se Gwen ocitla v žaláři. Překvapivě to ale bylo poprvé během jejího „nového" života.

Když ještě žila doma, sem tam se v ní vzbudil náhlý záchvěv vzdoru, jako předehra toho, co mělo jednou přijít. Postupně zkoušela, co všechno si může dovolit. Nejdřív se vytrácela pouze pod rouškou noci, aby se šla projít po městě, zahalená do šátku tak, aby ji nikdo nepoznal.

Potom přestala být tolik ostražitá, začala navštěvovat místní podniky a bavit se s obyčejnými lidmi. Když zjistila, že otec o jejích výpravách ví, přestala úplně skrývat svou identitu. Čekala, že její chování bude mít nějaké následky, nikdy ale nic nepřišlo.

Tak začala působit problémy, přímo na sebe upozorňovala a to byly ty chvíle, kdy končila v žaláři. Tohle otci určitě ukáže! myslela si. Ten bude vzteky bez sebe.

Jenže otec vždycky přišel a jedním kouzelným měšcem dal všechny problémy do pořádku. Nikdy ji nepokáral, většinou se na ni ani nepodíval. Skoro, jako kdyby od ní ani nic jiného nečekal.

To bylo poprvé, co ji napadlo, že s penězi si může dovolit úplně všechno. A když se potom to léto rozhodla utéct, bylo to jiné než její předešlé výlety, kterými testovala otcovu trpělivost. Teď měla opravdu strach. Poprvé si uvědomila, co jí to spadlo do klína a jaká budoucnost ji čeká.
Manželství s někým, kdo bude aspoň o polovinu starší než ona? Nudný život ve zlaté kleci? Možná, pořád ale bude mít podíl na ocelárnách, které její rodina vlastní.
Jak se jen stalo, že někdo jako ona, získal takovou moc? 

Moc. Gwen se tomu v duchu zasmála. Možná kdyby nebyla žena. Tak štěstí? Ale ona se necítila šťastná. A čím méně si byla jistá tím, co za osud ji to vlastně potkalo, tím víc měla chuť všechno prostě zahodit. Tohle jí šlo nakonec nejlíp.

V žaláři bylo chladno a vlhko. Malým okénkem v jejich cele pronikalo pár proužků měsíčního světla. Jinak byla v cele tma a Gwen byla vlastně docela ráda, že si ji nemůže pořádně prohlédnout. Smrdělo to tam plísní, párkrát zaslechla škrábání malých drápků o studený kámen a slabé kvíkání. Někde v dálce kapala voda. 

Strážník je tam přitáhl jako dva vzpurné kusy dobytka na porážku. 

„Vaše osobní předměty," zavrčel. Gwen se na něj vzpurně podívala skrz rozcuchané vlasy. To určitě.

Ben si mezitím začal obracet kapsy naruby. Hrbil se, jako kdyby si myslel, že je želva, která se může schovat do svého krunýře. 

„No tak, slečinko," zamračil se strážník na Gwen. „Vemte si příklad tady z vašeho kamaráda. Na konci svého pobytu je dostanete zpátky. Možná."

„Nic nemám," odsekla Gwen. 

Strážník ztratil trpělivost a popadl Gwen za košili. Gwen se mu snažila vytrhnout, neměla ale proti němu sebemenší šanci. Ben vydal přidušený zvuk, jako kdyby si nebyl jistý, jestli ji má bránit. Nakonec tam zůstal stát a roztřeseně strážníka pozoroval.

Strážník prohledal Gwen kapsy. Konečně se něčeho zmocnil a vítězoslavně se usmál. V dlani se mu leskl zlatý přívěšek.

„Ale, to se na to podívejme," řekl. „Nejste tady proto, že jste nebyli schopný zaplatit pokutu? Tohle by vám na bohatě stačilo."

„Tohle není na placení žádná pokuty," Gwen zaryla prsty do dlaní, až ji začaly štípat. „Tohle je moje."
„Tvoje?" strážník si pohodil s přívěškem. „Tím bych si nebyl tak jistý."

Zamířil ven z cely. Gwen měla sto chutí se na něj vrhnout, jeho jediný pohled ji ale donutil si to rychle rozmyslet. Skousla si ret, aby neřekla ještě něco, čeho by později mohla litovat. Strážník zabouchl dveře cely a zamknul zámek jedním z dlouhých rezavých klíčů.
„Zítra budete propuštěni," řekl ještě. „Pokutu považujte za zaplacenou."
Gwen počkala, než odejde, a potom plnou silou kopla do mříží. Ozvalo se zachraštění a Gwen vyjekla bolestí. Chvíli poskakovala po jedné noze a snažila se tu druhou vytřepat. Nakonec se poraženecky svezla po kamenné zdi na zem.
Chvíli jen naslouchala tichu. Potom se podívala na Bena. Seděl na druhé straně cely se zamyšleným pohledem upřeným před sebe.
„Když se na to podíváš z té lepší stránky, nakonec jsme se do toho města přece jenom dostali," Gwen se pokusila o odlehčený tón. „A zítra nás prej pustí. Náš plán může pokračovat."
Ben neodpověděl. Ani se na ni nepodíval.
„Bene? Jsi v pohodě?"
„Ty jsi měla ten přívěšek celou dobu, co?"
„Já... úplně jsem na něj zapomněla," Gwen si prohrábla vlasy. Jak mu tohle vysvětlí?
„Mohli jsme ho použít potom, co nás okradli. Víš, abychom se potom nemuseli vkrádat na vlak a nechávat se zavřít do žaláře."
„Bene, mě to mrzí. Tenhle přívěšek byl ale pro mě hodně důležitej, víš? Patřil mojí mámě. Nikdy jsem ji nepoznala."
„Vážně?" Ben se na Gwen konečně podíval. V šeru žaláře byly jeho oči temné jako dvě bezedné studny. „Neříkala jsi, že tvoji rodiče umřeli, když ti bylo pět?"
Gwen se zarazila.
„Jo, to byl můj otec," plácla se od čela. „Já to asi spletla."
„Spletla si, kdy ti umřeli rodiče?" Ben povytáhl jedno obočí. „Gwen, ty jsi mi lhala, že jo?"
Gwen cítila, jak se jí v krku zadrhl vzduch. Ben jí nedal prostor, pro odpověď.
„Vlastně mi to bylo už předtím dost podezřelý," řekl. „Nikdy jsi nevypadala jako někdo, kdo vyrůstal v chudobě. A věř mi, takové lidi já poznat ještě dokážu, protože jsem mezi nimi strávil celý život. Mají pohled toulavých psů s ocasem schovaný mezi nohama tak, aby jim ho nikdo nepřišlápl. A že po nich stejně všichni šlapou. Ale ty... ty jsi se vždycky tvářila, jako kdyby ti patřil celý svět. Ještě nikdy jsem nikoho takového neviděl."
„Bene..."
„Tvoje ruce jsou jemné, jen na prstech máš puchýře od hraní na kytaru. Ale to tě neuživí. Tak jsem si říkal, že na to máš to své učení. To ale není práce pro někoho, kdo je pořád na cestách. A nehledě na to, že máš pořád po kapsách plno drahých věcí. Přenosné rádio? Kytaru? Zlatý přívěsek? Kapesník s tvým monogramem?"
Gwen bezděky nahmatala ve své kapse kapesník. Úplně zapomněla na to, že je na něm její monogram a že by si ho Ben mohl všimnout.
„Jestli ty věci nechceš prodat, proč si je necháváš? Ze sentimentu? To je luxus, který si hladoví sirotci nemohou dovolit. Tak proč teda? Mohlo by být možný, že toho pro tebe není v sázce zas až tolik? Že je to pro tebe vlastně jen taková hra?"
„Není to pro mě žádná hra!" odsekla Gwen a dlouze si povzdechla. „Ale v něčem máš pravdu."
Potom mu všechno řekla. Nebyla si jistá, jak dlouho mluvila a kolik toho dávalo smysl. Vylila si své srdce na podlahu žaláře až uvnitř už skoro nic nezbylo.
Benovi oči byly chladné, Gwen v nich jen marně hledala soucit nebo pochopení. Možná si nic z toho nezasloužila. Ale byla upřímná. Poprvé stála před jinou lidskou bytostí bez jediné masky nebo lži.
Potom, co konečně domluvila, Ben dlouhou dobu mlčel. Nakonec řekl:
„Já jen nechápu, proč jsi mi lhala."
„Měla jsem strach," přiznala Gwen. Slova se jí na jazyk najednou řinula s pohotovostí, jako kdyby prolomila hráz. „A nechtěla jsem to mezi námi pokazit."
„Tak jsi mi lhala. Tím jsi určitě všechno zachránila."
„Já vím, že to byla chyba! Ale já... věděla jsem jenom, že když ti řeknu pravdu, už nikdy se na mě nebudeš dívat stejně. A já o tebe nechtěla přijít. Nikdy... nikdy jsem něco takovýho neměla."
„Co?"
Gwen sklonila pohled k zemi a zhluboka se nadechla, aby potlačila třas ve svém hlase.
„Kamaráda," zašeptala do ticha.
Ben na Gwen zíral a sotva znatelně vrtěl hlavou. Gwen by dala cokoliv za to, aby věděla, na co myslí. Všechno je to pro tebe jenom hra.
„Ty si opravdu myslíš, že ti všechno projde," řekl Ben. „Teď už to chápu, ve skutečnosti nemáš co ztratit, takže ani nic nemusíš brát vážně. Až bude nejhůř, prostě se vrátíš zpátky domů. Jenže já... pro mě je tohle důležitý. To bys ty nikdy nemohla pochopit."
„Bene, já to chápu," vyhrkla Gwen. „Ale ty mě musíš taky pochopit. Já jsem se nikdy o nic z toho neprosila."
„Nikdo z nás se o nic z toho neprosil," vybuchl Ben. „Pořád se tváříš tak strašně nadutě, jako kdybys byla lepší než všichni ostatní. Já jsem Gwen a už mě to tady ubíjí. Potřebuju změnu, abych načerpala inspiraci. Po stagnaci následuje úpadek. Tak se zvednu a pojedu někam do háje. Bla bla bla.
Ne úplně každý má samozřejmě takový štěstí. Nikdo se o nic z toho neprosil, většina z nás ale tak nějak chápe, že před tím, co jsme stejně neutečeme. Někteří mají ale nějaké morální zásady a rozhodnou se to břímě přijmout. Jiným holt záleží jen na nich samých a tak před svými povinnostmi utíkají."
Gwen si náhle uvědomila, že všechen smutek, který v ní byl, se přetavil na vztek. Ano, možná mu lhala, tohle si ale nezasloužila.
„A nebyl si to náhodou ty, co tvrdil, že chce utýct?"
Ben po ní vrhl vražedný pohled, až ji zamrazilo.
„Chci, ale nedělám to."
„Jsi si tím tak úplně jistý?" ušklíbla se Gwen.
„Jsem. To je totiž ten rozdíl mezi náma dvěma."
„Fajn!" vyhrkla Gwen. „A co po mně teda chceš?"
Ben se náhle zarazil a chvíli na ni zíral. Možná, že se i zastyděl, tím si Gwen ale nebyla tak jistá.„Já... já nevím," řekl nakonec tiše. „Ale asi si myslím, že bude nejlepší, když se zítra rozdělíme." Gwen zaraženě přikývla. Nic jiného vlastně od Bena nečekala, stejně ale každé jeho slovo bolelo. Prsty jí zoufale šmátraly po strnunách kytary a když nic nenašly, najednou si nevěděla, co si s nimi počít. Sklonila hlavu do dlaní a snažila se zhluboka dýchat, aby zaplašila slzy. „Máš pravdu," zamumlala. „Asi jsme oba dva příliš odlišní."