Kosí píseň

Jsme rodina

Gwen začala panikařit.
To, že se Ben chce vydat dál hledat Sama na vlastní pěst, se jí už od začátku nelíbilo. Nebyla si jistá, jestli se jí Ben chtěl zbavit schválně, každopádně si ale říkala, že by ho aspoň jednou mohla nechat udělat si něco po svém. A navíc to nebylo tak, že by ona sama neměla na pilno.
Chvíli se jen tak procházela ulicemi. Prohlížela si výlohy obchodů plné pestrobarevných šatů a blyštivých šperků s povýšeným pohledem někoho, kdo takové blbosti považuje za přežitek. Se smutkem vzpomínala na svůj ztracený náhrdelník.

Sama se divila tomu, proč do teď ještě do hlavního města nezavítala. Tohle bylo aspoň místo kultury! Ulicemi se linuly tóny umělců, Gwen slyšela harmoniku, housle, kytaru a hlasy zpěváků. Chvíli jen tak seděla na náměstí a poslouchala a litovala toho, že u sebe nemá aspoň pár symbolických drobných. Po chvíli sama vzala do rukou svou kytaru a rozhodla se k tomu koncertu přidat. Brzy zjistila, co to znamená pořádná konkurence.

Stíny se pomalu začaly prodlužovat a Gwen s každým dalším odbitím hodin myslela jen na jednu věc. Pár minut po čtvrté si už sbalila těch pár šilinků, co jí kolemjdoucí hodili, a zamířila k podniku, kde se měli s Benem potkat.

Posadila se na lavičku před hospodou a znuděně máchala nohama ve vzduchu. Zoufale se snažila ve své kapse nahmat krabičku cigaret, zatímco nespouštěla pohled ze záhybu ulice. Za chvíli bylo čtvrt na šest, potom půl. Ben stále nikde.

Ve tři čtvrtě se rozhodla. Čas na paniku. Rozhodně vstala a vydala se Bena hledat. Když zabíjela čas ve městě, podařilo se ji narazit na mapu a trochu si ji prostudovat. Měla tedy aspoň trochu představu, kudy se vydat. Přesto se jí podařilo párkrát špatně zabočit, takže trvalo nějakou dobu, než se konečně dostala do chudinské čtvrti.
Moc se jí nelíbila. A už vůbec se jí nelíbilo, že Ben je tady někde dočista sám, i když správně se s ní měl už dávno ládovat v hostinci. Donutila se zpomalit, aby ještě nevběhla někomu přímo do rány. Zabořila ruce do kapes od kabátu, aby se schovala před chladem.
Zničehonic ji někdo pevně chytil ze zadu za zápěstí a zkroutil ruce za zády. V hlavě se jí vynořila vzpomínka, kdy ji přepadli u přístavu. Zatmělo se jí před očima a ona se jen marně snažila vykroutit ze sevření. Stisk ale nepolevoval.

Potom uslyšela tiché klapnutí, které jí zajelo až do morku kostí, a na spánku ucítila chlad. To ji donutilo na místě zmrznout tak, že se musela soustředit na to, aby vůbec dýchala. Neodvážila se vydat ani hlásku, jen dál upírala oči na zaprášený chodník a v uších jí hučela krev.

Je to stejné jako vždycky? Zase jsem úplně bezbranná vydá na milost nemilost nějaké bandě pobudů? Zase můžu tak akorát doufat, že se tu magicky objeví Ben, aby mě zachránil?

Někdo jí zvedl bradu a v zorném poli se jí objevila postarší žena. Zravé vlasy měla spletené do krátkého copu. V jedné ruce držela pistoli, kterou mířila na Gwen, druhou měla u úst se vztyčeným prstem.

„Co ty tady pohledáváš, slečinko?" řekla tiše a rty se jí zvlnily do letmého úsměvu. Gwen napadlo, že to ona ví moc dobře.

„Nic," vyrazila ze sebe. Pokusila se zhluboka nadechnout a ovládnout svůj hlas, moc se jí to ale nedařilo. No, aspoň si rozhodně nebudou myslet, že by pro ně mohla být hrozbou. „Kousek odsud bydlím."

„Opravdu?" osoba, která Gwen znehybněla, jí přitlačils hlaveň ke spánku větší silou. „Že jsme tě tu do teď neviděli. Naposledy včera, když jsi se u poflakovala ještě s jedním klukem. Tím stejným, který se teď vybavuje s jedním z našich členů."

„Prosím, tohle je všechno jedno velké nedorozumění," Gwenina slova se zlomila ve vzlyk. Žena se pobaveně ušklíbla a odklonila zbraň. Zastrčila si ji do pouzdra u pasu a potom přistoupila zpátky ke Gwen a prstem jí setřela z tváře slzu. Její dotek byl překvapivě jemný, skoro jako kdyby ji chtěla utěšit, což Gwen popouzelo ještě víc k pláči.