Kosí píseň

Antické sochy

Když se ten den ráno stavil Ben u pana Kapra s tím, že potřebuje znenadání tak týden volna, automaticky počítal s odmítnutím. Rozhodně by mu to celou situaci dost ulehčilo. Byl by to ten impuls, který by ho konečně donutil s tímhle šíleným podnikem seknout.

Pan Kapr ale jenom přikývl s tím, že si tu snad nějak poradí. Dokonce se mu i omlouval, že mu během volna nemůže vyplatit aspoň část jeho normálního platu. Žádné vtíravé otázky, nic. Jen ne abys se tahal s konkurencí!

Ten večer potom navštívil Gwen ve škole podařilo se mu ji přesvědčit, aby mu půjčila rádio. Moc se mu nelíbilo, když se nabídla, že by šla s ním. Opakovaně ji varoval, že to nebude žádná dovolená a že za její bezpečí nemůže ručit. Gwen nad tím jenom mávla rukou. Jestli mě přivedeš do hrobu, nebudu ti to vyčítat. Nehledě na to, že budu, no... mrtvá.

Tak Benovi zatím všechno vycházelo, moc dobře ale věděl, že nejtěžší věc ho ještě čeká. Bude si muset promluvit s otcem.

Věděl, že otec je proti tomu, aby se Sama vůbec snažil najít. Na druhou stranu ale pochyboval, že se ho bude snažit přímo zastavit. Ne, to nebyl jeho styl. On se za ním spíš bude jen zklamaně dívat a jestli se něco pokazí, zmůže se na: „Já jsem ti to říkal."

A jestli se Benovi Sama opravdu podaří přivést domů? Potom to bude taky špatně, protože by je tím připravil o lepší život, pro který Sam tak dře. A stejně to všechno dělá jenom protože žárlí. Prostě se přes to nemůže přenést.

Ben si dost dlouho pohrával s myšlenkou, že prostě odejde bez rozloučení. Nakonec ji ale zavrhl.

Teď jsi to ty, kdo utíká, Samova slova mu bezděky zněla v hlavě.

Už nikdy takhle zbaběle utíkat nebude. Hlavně, pokud by měl utíkat před svou vlastní rodinou.

Doma to vypadalo podobně, jako minulý předminulý večer. Benovi mladší sourozenci si na zemi hráli s vyřezávaným vláčkem. Zřejmě dobře vnímali napjatou atmosféru a tak sotva vydali hlásku.
Teta Marie se soustředila na utírání prachu na okenních parapetech. Když Ben vešel dovnitř, úzkostlivě se po něm pohlédla, jako kdyby čekala jen na něj.

„Benji," vyrazila ze sebe přiškrceným hlasem a začala mu chystat večeři. „Vítej doma."

Otec seděl na svém obvyklém místě a četl nějakou knihu. Neobtěžoval se od ní vzhlédnout, Ben ale i přes to cítil, jako by ho pokradmu sledoval. Celkově na ně něm bylo něco jiného. Možná to bylo tím, jak křečovitě byl nad knihou skloněný nebo jak rychle obracel jednotlivé stránky.

Oba dva vyčkávali jen a jen na něj. No tak fajn.

„Rozhodl jsem se, že se pokusím Sama přece jenom najít," šel rovnou bez okolků k věci. „A pokusím... pokusím se ho přivést zpátky domů."

„To myslíš vážně?" teta Marie nadskočila, až Ben skoro zapomněl, kolik je jí let. Přistoupila k němu a věnovala mu pevné objetí. „Já věděla, že se na tebe můžeme spolehnout. Ale... nebude to moc nebezpečné? Víš, abychom nakonec nepřišli o vás oba."

Konečně Bena pustila. Ten by jí nejradši něco odsekl. Co přesně si představovala? Podle toho dopisu se Sam dostal do pořádného průšvihu, kvůli kterému musí přerušit spojení s rodinou. Pokud se jich nechce jenom zbavit, dělá to zřejmě proto, aby je neohrozil. Ale jinak to určitě bude procházka růžovým sadem, žádný strach!

Překvapivě se ale přistihl, že se nemůže přimět k tomu, aby byl naštvaný. Možná trochu lhal, když řekl Gwen, že celá tahle výprava není jeho jedno velké osobní dobrodružství. Ale co je na tom, když se dá skloubit zábavné s užitečným?