Kosí píseň

Večeře

„Jak to myslíte, že mě vyhazujete?" 

Gwen nemohla uvěřit tomu, co slyší. Ředitelka si posunula brýle na nose. Úzké rty měla pevně sevřené a na prst levé ruky si natáčela pramen svých šedivějící vlasy.
„Nesmíš to brát nijak špatně. Tvé hodiny jsou skvělé a s dětmi ti to jde taky dobře."

„Ale?" Gwen si založila ruce na hrudi.

„Je pravda, že tvůj záběr není zrovna dvakrát široký. Mám plno učitelů, kteří tě mohou nahradit a zároveň mi mohou nabídnout mnohem víc."

„O tohle tu jde?" Gwen vzrušeně poskočila a tleskla. „Mohla bych na sobě zapracovat. Mám výtečné vzdělání, jen bych si musela nějaké svoje znalosti trochu osvěžit. Co byste chtěla? Geografii? Historii? Můžu zvládnout oboje." 

Ředitelka si povzdechla a opřela se opěradlo židle. Z jejího výrazu bylo jasné, že nějaké smlouvání nemá v plánu. Gwen se přesto nehodlala vzdát bez boje.

„To není všechno, Gwen," ředitelka odsekla tím učitelským hlasem, který je klidný ale současně nepřipouští jakékoliv námitky. „Začaly se šířit fámy i o tvých... aktivitách mimo školu." 

„Mých aktivitách?" Gwen nadzvedla jedno obočí. Z toho, jak to ředitelka řekla, to vypadalo jako kdyby ve volném čase páchala daňové podvody nebo prodávala lidské maso na černém trhu.

 „Myslíte to, že někdy chodím hrát na ulici, abych si něco přivydělala?"

„Kdyby to byla jenom ulice," ředitelka zavrtěla hlavou. „Musí ti být jasné, že něco takového nedělá naší škole moc dobrý obrázek. Ty děti k tobě vzhlížejí, jsi pro ně vzorem. Obávám se ale, že ne moc dobrým."

Gwen na ni bez dechu zírala a neměla sebemenší tušení, co si z toho vybrat.

„Ale... proč jste mi to prostě neřekla?" ředitelka si znovu povzdechla a Gwen ta její lítost, ta její přehnaná slušnost začínala vytáčet. Mluvila s ní jak s jedním z těch usoplených děcek, které mělo problém pochopit nějakou jednoduchou látku. „Jsem dospělá, víte. Nemusíte mě tu kárat jako jednoho z žáků."

„Říkám ti to teď," odvětila ředitelka a než se Gwen stihla nadechnout k odpovědi, rychle dodala: „Je to buď a nebo. A já myslím, že mi moc dobře víme, pro co by ses nakonec rozhodla. Tohle místo je jako jáma, která když tě jednou pohltí, už není cesty zpět. A ty bys tady nemohla být šťastná. Musela bys zapudit jednu část sebe a to nikdy nedopadá dobře."

Gwen chápala, co tím myslí. A chápala, že to s ní ředitelka myslí opravdu dobře. Věděla, že má pravdu a někde ve skrytu duše se jí možná i ulevilo. A to ji popudilo ještě víc. Odfrkla si a s hlavou vztyčenou zamířila ke dveřím.

„To jste čekala do konce zimy jenom z lítosti?" zeptala se. „Mohla jste mi to říct narovinu."
Ředitelka sklopila pohled k zemi.

„Vystěhuj se do konce měsíce. A pokud příští zimu nebudeš mít kam jít, rády tě tu zase uvidíme. Víc ti ale nabídnout nemůžu."

„Nepotřebuju žádné milodary. Odcházím ihned," odsekla Gwen dramaticky a práskla za sebou dveřmi. Okamžitě zamířila do své komůrky, aby si sbalila věci. V dálce slyšela povyk dětí na dvoře a tlumené hlasy svých kolegyň. Většina byly postarší ženy, které toho měly už hodně za sebou. 

Naházela si do koženého vaku svůj skromný majetek. Přes rameno si přehodila popruh od své kytary a zamířila ven.

Před školou se posadila na plot, který odděloval dvorek od lesa, a zapálila si cigaretu. Bylo to zvláštní, ale najednou se nemohla přimět k odchodu. Sledovala, jak nad úzkými věžičkami školy zapadá slunce, slyšela, jak v dálce odbíjejí hodiny šestou. Touhle dobou by se normálně začala připravovat večeře. Možná se měla zajít rozloučit. Možná by měla ale nejdřív počkat, než z ní vyčpí vztek. Stejně se jí do toho nechtělo.