Kosí píseň

Prostě nastoupíme

Gwen se dívala za kočárem, který mizel v dáli a měla chuť rozmlátit svou kytaru o kus zem. Anebo, ještě lépe, o hlavu toho hroznýho chlapa. Kolem nich byla zoraná pole, které protínaly rezavé koleje. Nebe nad nimi bylo šedé a těžké a Gwen studily na tváři první kapky.

„Slyšel si to? Tu tvoji beze strunnou kytaru? S ohavným ptákem? Víš, jak dlouho mi trvalo, než jsem ho tam vyřezala?" vykřikla. Potom se na Bena otočila a chytila ho za paži. „Můžeš zabrnkat ještě na něco jinýho. Nechutný!"

„Jo," Ben se jí vytrhl a založil si ruce na hrudi. „Mimochodem jsi zapomněla na to, že teď nemáme peníze, rádio, nebo aspoň tu pitomou mapu!"

Gwen na něj zírala. Potom si povzdechla a promnula si kořen nosu. „Já vím, Bene. Moc mě to mrzí. Nevěděla jsem... myslela jsem... chtěla jsem jenom pomoct."

„Není to tvoje vina," řekl Ben, mračil se ale čím dál tím víc.
„Nejdřív vypadal tak mile."

„Vypadal jako ten poslední člověk, v jehož přítomnosti chceš být."

„A zajímal se o moji hudbu. Možná... možná mě to mělo napadnout."

Samozřejmě, že mělo. Zoufale chtěla být Benovi nějak užitečná a tak skočila po první příležitosti, která se jí naskytla. To po pár měsících ve škole zřejmě přišla o ostražitost? A nebo měla předtím jenom zatracené štěstí?

„Teď je hlavní otázkou, co budeme dělat."

Gwen si pod košilí nenápadně nahmatala pozlacený přívěsek. Jedna z mnoha vzpomínek na domov. Na chvíli ji napadlo, že by ho mohli prodat. Nakonec by to Benovi i dlužila.
Když se ale nadechovala k odpovědi, uvědomila si, že není připravená se ho jen tak vzdát. Vyrostla s představou, že peníze vyřeší všechno. Tenhle problém si ale vyřeší sama.
„Mohli bychom se zkusit svézt s někým jiným," navrhla místo toho.

„Gwen."

„Dívej se na to takhle -- teď už nemáme nic, co by nám mohli ukrást."

Bena Gwenin vtípek dvakrát nepobavil. Posadil se na hrbolek u cesty a složil si hlavu do dlaní. Gwen by ráda věděla, co se mu honí hlavou. Má strach? Má vztek? Na toho chlapa? Na ni?
Ben si ale nechával kamennou masku, což bylo nejhorší. Ať na ni klidně křičí, ať se dá do breku, jen ať nemá ten svůj neproniknutelný, zádumčivý výraz.

„Bene?"

Ben se na ni konečně podíval. „Vlakem jet nemůžeme, jsme teď úplně švorc. A zkoušet štěstí s dalším svezením už opravdu nehodlám."

„Ještě můžeme jít pěšky," Gwen se pokusila o další vtip, hned toho ale zalitovala. Ben se zhluboka nadechl. To světlo v jeho očích bylo už úplně vyhaslé.

„Asi bychom se měli vrátit zpátky. Celý tohle byl hrozný nápad. Ještě, že jsem nějaké peníze nechal doma," zvedl se ze země, oprášil si kalhoty a vydal se cestou zpátky k městu.

Gwen se rozběhla za ním a zastoupila mu cestu. Ben ji minul a ani se na ni nepodíval.
„Počkej, přece to nemůžeš jen tak vzdát po prvním neúspěchu!" řekla Gwen.
„Teta Marie měla pravdu. Stačí jeden syn, který se pořád dostává do průšvihu."

„To se prostě chceš zase vrátit ke Štice?"

„Moje rodina mě potřebuje."
„Sam tě potřebuje," Gwen se snažila s Benem udržet krok.

Ben neodpověděl. Ve vzduchu se začala vznášet jakási vibrace, která s každým dalším okamžikem začala nabírat na intenzitě. Gwen něco napadlo.
„Možná... možná by mě napadla ještě jedna možnost. Jestli teda po tomhle ještě mým návrhům věříš?"