Kosí píseň

Laboratoř

Poté, co ho Annabel navštívila, strávil Ben dlouhou dobu sezením na rozvrzané posteli. Snažil se to všechno promyslet, uspořádat si myšlenky a přijít s nejpříhodnějším řešením. Takhle to fungovalo, když se u štiky po bouřlivé noci nemohl rozhodnout, kde začít s úklidem. Takhle to fungovalo, když se snažil vystopovat Sama. Takhle to fungovalo pokaždé, když se realita zdála být nesnesitelná a nad jeho chápání.

Za jaký konec by měl ale vzít svoji situaci? Copak se k nim opravdu může jen tak přidat? Vždyť je to banda zločinců! Už jednou skončil v žaláři a to mu naprosto stačilo.
Vzpomněl si na Gwen a na to, co jí tehdy řekl. Můžeš utíkat, jak jen chceš. Před tím, kdo jsi, se ale nikdy neschováš.
Kdo byl on? Dítě, které poslali umřít do dolů. Mohl si hrát na spořádaného číšníka se zálibou v rozebírání rezivějících přístrojů. Copak někdy opravdu věřil, že když bude opravdu hodně a poctivě pracovat, jednou své rodině zajistí lepší život? Sam měl pravdu, když říkal, že by se tak akorát udřeli k smrti.

Sam. Sam tu trpěl, ztracený ve své zármutku. Ben byl rád, že ho odsud nakonec dostal (i když za to do jisté míry vděčil Gwen). Třeba mu dovolí je nějak kontaktovat, říct jim, že je v pořádku.
A potom tady byla ta jeho proklatá zvědavost. Třeba se od nich nakonec ještě něco přiučí.

Zůstane tady. Dá tomu aspoň šanci. A ne proto, že by měl strach, ale protože to opravdu chce. Další noc spal dlouhým bezesným spánkem.

Ráno ho probudily kroky a skřípění podlahy. Dovnitř vstoupil hromotluk s tácem. Byl to ten stejný muž, který předtím držel Gwen. Na noční stolek položil další várku chleba se sýrem a džbánu s vodou a potom se na Bena zahleděl.

„Annabel chce vědět, jestli jsi dneska schopný jít do laboratoře."

Ben se zarazil v půlce nahýbání džbánu a málem se polil. „Do laboratoře?"

„Čím méně času budeme trávit plýtváním zásob na někoho, kdo nám není nijak užitečný, tím líp. V laboratoři se ukáže, jestli nám tvoje schopnosti k něčemu budou."

„Jasně," Ben se dlouze napil z džbánu. A co takhle plýtvat zásoby na někoho, koho jste sami takhle zřídili? „Tak vyřiď Annabel, že pro vás můžu přestat být zátěží kdykoliv."

„Fajn, tak to do sebe hoď, ať můžeme jít," zamručel muž a přeřízl provaz u druhého Benova zápěstí.

Benovi džbán málem vypadl z ruky. „Teď? Hned?"

„Říkal jsi přece, že kdykoliv," muž si zkřížil ruce na hrudi. „Tak přidej, nemám na tebe celý den."

Ben si nejistě vzal krajíc chleba a po chvíli váhání se pokusil vstát. Zhluboka se nadechl, aby překonal další vlnu bolesti. Hlava se mu točila a jeho nohy byly vratké. Musel se rychle přichytit rámu postele.
Pořád si byl vědom mužovy přítomnosti. Nezdálo se, že by se mu snažil nějak pomoct, tvářil se ale stále víc a víc rozpačitě.

„Možná... možná bych mohl Annabel říct, aby tě nechala ještě pár dní odpočinout."

„Říkal jsem, že jsem v pohodě," odsekl Ben a potom se pokusil o něco klidnější tón. „Jenom potřebuju chvilku. Můžeš... můžeš jít třeba napřed?"

Muž na chvíli zaváhal, potom ale přikývl.

„Počkám na tebe na chodbě."

Když konečně odešel z pokoje, Ben měl pocit, že si teprve může pořádně oddechnout. Počkal, až se mu přestane točit hlava potom se odvážil konečně pustit. Pomalu našel ztracenou rovnováhu a udělal pár kroků. Nohy měl jako z gumy, s každým dalším okamžikem nad nimi ale získával větší kontrolu. Radši se držel co nejblíž zdi, aby se jí mohl při nejhorším zachytit. Po chvíli se konečně odvážil vyrazit za mužem.