Kosí píseň

Hromy a blesky

První, co Ben v balíčku našel, byl kožený měšec.
„Já věděl, že je od Sama," vyhrkl otec okamžitě a v jeho tváři se mihlo něco, co skoro připomínalo radost. „Kolik nám posílá?"
Ben vysypal měšec na stůl. Mince se s hlasitým cinkáním rozkutálely po ubruse a bylo jich tolik, že některé málem spadly i na zem.
„Můj bože," vydechla teta Marie. „Kolik to je?"
„No... hodně," hlesl Ben a rychle se dal do počítání. Prsty se mu trochu třásly, těžko říci, z čeho přesně. Nestane se vám přece každý den, aby vám u dvěří přistál záhadný balík bez zpáteční adresy ale zato s obrovskou částkou peněz. A jestli je to od Sama, tak je to potom snad ještě horší. „Něco přes 30 liber?"
Ben zvládl u Štiky za měsíc vydělat sotva desetinu.
Kromě měšce tam byl ještě dopis. Ben popadl ze stolu nůž, rozřízl obálku a potom se nejistě podíval zpátky na otce a tetu Marii.
Bylo to od Sama. Všichni to věděli, aniž by se na ten dopis vůbec podívali.
„Ať už tam bude napsáno cokoliv, nemusíš nám to říkat," ujistila ho teta Marie. Otec něco zabručel, dál byl ale zticha.
„No, není to tak, že bych si se Samem dopisoval o nějakým velkým tajemství," řekl Ben, na chvíli se ale přistihl, že se mu ta představa docela líbí. Nebylo na tom nic logického, Ben prostě jenom na chvíli zatoužil mít se Samem něco společného, něco, co je jenom mezi nimi a do čeho nikdo jiný nevidí.
Ve skutečnosti se věc měla tak, že si se Samem nikdy nebyly kdo ví jak blízcí a ta propast se se Samovým odchodem akorát prohloubila. A Ben strávil dost času rýpáním se v rezivějících přístrojích, které našel na šrotišti, aby věděl, že v určitém bodě už nemá smysl rozbité věci spravovat.
Posadil se na židli vedle tety Marie a rozložil na něj dopis. Samovo písmo bylo vždycky úhledné, Sam si dával záležet na každé kudrlině a na každém záhybu.
V dopise stálo:

Milý Bene,
nemám sebemenší tušení, jestli ti tento dopis dojde, každopádně v to pevně doufám. Nebyl jsem si jistý, jestli mám napsat otci nebo tetě Marii, nakonec jsem ale usoudil, že ty budeš nejlepší volbou.
Vím, že mezi námi byli značné neshody. Nedokázal jsem pochopit, proč mi prostě nemůžeš věřit. Potom jsem si uvědomil, že není jediný důvod, proč bych si tvou důvěru zasloužil. Sám si už jistě přišel na to, že jsem toho před vámi plno zatajil. Nebyl v tom žádný zlý úmysl, dělal jsem to vlastně hlavně pro vaše dobro.

Byl bych rád, kdybych mohl napsat, že odteď už je šem lžím a tajemstvím konec. Vím, že si to ale tak úplně nemůžu dovolit. Proto tě prosím, aby jsi mi aspoň jednou věřil. Ne, proto, že bych si snad tvou důvěru zasloužil. Ani kvůli mým prázdným slovům. A už vůbec si nechci tou důvěru koupit, jako jsem se o to snažil s tou kýtou. Je to jenom na tobě.

Já se už domů nevrátím. Nebudu psát, proč, protože bych musel zase lhát. Jediné, co ti můžu s jistotou říct je, že se o naši rodinu postarám – tenhle měšec je teprve začátek. Aspoň tohle byla pravda - že naši rodinu čeká lepší budoucnost, že se nám to všechno vrátí.

Po tobě chci, aby jsi se o ně postaral a žil dobrý život. Brzy si budete moct koupit nějaký pořádný dům, kupte si služebnictvo, povoz a co já vím, co vás ještě napadne. Postarej se o otce a tetu Marii a potom přihlaš sebe a dvojčata a tu nejprestižnější univerzitu, kterou najdeš. A co se mě týče, na nic se neptej a nesnaž se mě hledat. Nemělo by to smysl.

S láskou, Sam

Ben zíral na dopis a nemohl uvěřit jedinému slovu, které četl. Kdyby nepoznal Samův rukopis, ani by ho nenapadlo, že to napsal opravdu on. Co to má znamenat?
„No?" jeho otec ho vytrhl z myšlenek. „Tak co tam píše?"
„Prý... prý se už nikdy nevrátí," řek Ben jako v mrákotách, potom se probral a dodal: „Asi kvůli tý jeho práci. Každopádně píše, že nám bude posílat peníze."
„Nechápu, proč to teda adresoval tobě a ne mně," zamručel otec. „Naval sem ten dopis."
Ben na chvíli zaváhal, nakonec ale otce poslechl. Ten dopis spěšně přelétl očima. Teta Marie jen nevěřícně vrtěla hlavou.
„Jak to myslíš nikdy?" zeptala se. „Říkal, že pracuje na nějaké lodi. Asi tím myslí, že jede na nějakou delší plavbu. Třeba bude zase pár měsíců, nebo možná i roků pryč. Ale ne, že by se vůbec nikdy nevrátil."
Otec dopis odhodil a uhladil si rostoucí plnovous. „Podle toho, co tu čtu nám Sam neřekl tak úplně všechno, tetičko. A když píše nikdy, myslí tím nikdy."
„No to nám ještě scházelo. To nám ještě scházelo," šeptala teta Marie. Ústa měla přikrytá rukou, zatímco si dopis zběžně procházela. Ben tam mezi nimi bezradně seděl a pohrával si s kusem třísky, která se odlamovala ze stolu.
Když teta Marie dopis dočetla, úhledně ho složila na malý kousek a položila ho zpátky do balíku. Potom začala přepočítávat mince a vracet je zpátky do měšce. Přitom dál nevěřícně vrtěla hlavou. Otec ji bez jediného slova pozoroval se svým obvyklým zachmuřeným výrazem, a tak zůstalo na Benovi, aby vyslovil otázku, která už nějakou dobu visela ve vzduchu.
„Co budeme dělat?"
„Vůbec nic," řekl otec pohotově. To Bena překvapilo. „Sam píše, že se o něho nemáme starat."
„To ale přece nemůžeme brát vážně," namítla teta Marie. Vzdala počítání mincí a zase si sedla. S hlasitým povzdechnutím si zástěrou setřela pot z čela. Ben se ji rozhodl vystřídat, protože sám cítil, že se potřebuje nějak zaměstnat. „Nemůžeme to takhle rovnou vzdát. Kdo ví, do jakého maléru se dostal!"
„Já svému synovi věřím."
„Opravdu?" teta Marie přimhouřila oči. Tváře jí začaly rudnout. Ben ji ještě nikdy neviděl takhle rozčílenou. „Opravdu mu věříš? A nebo si to jen namlouváš, protože je to takhle jednodušší?"
„To vy si tu pořád jenom něco namlouváte. Myslíš si, že neslyším, jak si tu pořád šuškáte? Sam je pryč už nějak dlouho. Asi bychom se měli připravit na nejhorší. Ale otci samozřejmě ani muk. A hele! Stejně se vždycky vrátí, stejně se vždycky ukáže, že na nás nezanevřel."
„Jestli ti nevadí, že svého syna už nikdy neuvidíš a maximálně si od něj přečteš nějaký ten dopis..."
„Jestli to bude znamenat, že už své děti nebudu muset posílat do dolu, aby tam dopadli podobně, jako já, tak mi to vůbec nevadí," odsekl otec a napřímil se ve svém vozíku. Při zmínce o dolech sebou Ben trhl.
„Vždyť ani nevíme, co dělá! Je to ještě dítě, kdo ví, do jakýho průšvihu se dostal," vybuchla teta Marie. „Tak Bene přece něco řekni! Tohle je šílenství."
Ben cítil, jak na něj začíná dopadat únava. Měl za sebou dlouhý den v práci a poslední, po čem toužil, byly hádky. Co k tomu mohl říct? Co od něj chtěli slyšet?
„Otec má pravdu," vysoukal ze sebe bez většího přemýšlení. „Měli bychom Samovi věřit."
„Ale-"
„A i kdyby snad ne, jak bychom ho mohli najít? Do toho dopisu nic nenapsal, na balíku není zpáteční adresa. Nedá se nic dělat. Mrzí mě to."
Nečekal na odpověď, rychle popadl kus chleba, co se válel na stole a zamířil k sobě do sklepa. Až tam měl konečně pocit, že může pořádně vydechnout.
Uvnitř bylo šero a Ben neměl sílu hledat svíčku a zápalky. Brodil se přes harampádí ke své matraci. Omylem vrazil do dvou palet, které srazil k sobě, aby si vytvořil jakousi provizorní pracovní plochu. Ozvalo se křápnutí a Ben v duchu zaklel.
Na paletách nahmatal svíčku. Vzápětí místnost zalilo teplé světlo. Na zemi ležela malá rozbitá krabička, z které pomalu vytékala průzračná tekutina. Ben na ni úplně zapomněl.
S povzdechem začal sbírat střepy. Z jednoho z nich se odlepoval štítek s jakýmsi nápisem.