Kosí píseň

Zmije

Když našel tu adresu, byl Ben tak vzrušený, že se chtěl zase vydat do města a jít to místo najít. Gwen ale namítla, že se už bude brzy stmívat a že momentálně by mělo být jejich největší starostí, kde budou spát a co budou jíst. Ben musel uznat, že předešlá probdělá noc si na něm začala vybírat daň. Nehledě na to, že byli dneska celý den na nohou.
Nakonec se utábořili na palouku kousek od té stanice. Gwen k jeho překvapení zvládla bez větších problémů rozkřesat oheň. Po cestě se jim podařilo najít pár ostružinových keřů a také objevili plá

cek posetý borůvkami. Když padla tma, hřáli se u ohně a olizovali si umazané prsty.
„Asi budeme muset brzo zase opatřit nějaký peníze, co?" poznamenala Gwen.
„Já se co nevidět vrátím ke štice," řekl Ben. Gwen si odfrkla.
„Jo, po tý se mi bude stýskat."
A mně se bude zase stýskat po tobě, uvědomil si zničehonic Ben.
„Myslíš, že se ještě někdy do Bryxtonu vrátíš? Pan Štika tě určitě rád uvidí."
Gwen pokrčila rameny. Popadla větvičku a začala si z ní kreslit v hlíně.
„Ve škole mi taky říkali, že se můžu zase na zimu vrátit. Sice nevím, jestli by to moje hrdost zvládla, kdybych ale opravdu v zimě neměla kam jít... ještě si to rozmyslím."
„A víš, co budeš dělat mezi tím?"
„Asi hrát po hospodách a tak. Pokračovat ve své dráze profesionální umělkyně."
„Gwen, jestli je někdo, koho si dovedu představit jako profesionální umělkyni, tak jsi to ty."
Gwen se na něj překvapeně otočila, jako kdyby si nebyla jistá, jestli to myslí sarkasticky, nebo ne. Když viděla, že to Ben myslí vážně, rychle sklonila pohled k zemi.
„Jo... to nevím."
„Každopádně jsem přemýšlel nad tím, jak to uděláme zítra. Chtěl bych se podívat na to místo, co je na té adrese. Asi bych tam ale radši šel sám."
Gwen se na něj prudce otočila.
„Co? To myslíš vážně? Nemůžeš mě odkopnout teď, když jsi mě trpěl už tak dlouho!"
Ben se zasmál.
„Nechci tě odkopnout," řekl. „Ale taky tě nechci mít na svědomí."
„Je to moje rozhodnutí, takže moje svědomí."
„Jo," přikývl Ben. „Jenže kdo ví, co tam najdu."
„Pořád doufáš v tu tajnou laboratoř, co?"
Ben se na chvíli zarazil.
„Možná? Každopádně bych chtěl jen tak nenápadně obhlídnout situaci a zjistit, na čem jsme."
„Obhlížení situace je tvoje oblíbená činnost, co?"
Ben rozhodil rukama. „Potřebuješ nasbírat dostatek informací, než můžeš začít jednat!"
„Jo, já jdu většinou do věcí po hlavě."
Další den brzy ráno vyrazili zpátky do města. Gwen se k Benově překvapení sama nabídla, že se půjde porozhlédnout po městě a pokusí se najít nějaké místo, kde by mohla hrát na kytaru a něco vydělat. Ben si zatím může jít obhlédnout tu jeho slavnou adresu.
„Jenom pro tvou informaci, vůbec mě nezajímá, co tam najdeš," řekla. „V pět se sejdem u tý hospody, co jsme tam byli včera. Ani o minutu později, jinak začnu panikařit."
S těmito slovy se rozloučili a Ben v tom velkém městě osaměl. Chvíli mu trvalo, než se zorientoval. Pokusil se zeptat na cestu pár kolemjdoucích, nikdo mu ale nebyl kdovíjak nápomocný. Slunce bylo už vysoko na obloze, když se konečně začal někam dostávat. Začínal mít už pomalu hlad, rozhodl se ho ale ignorovat. Jak teď může vůbec myslet na jídlo? Bylo mu trochu trapné, že spoléhá na to, co se za jeden den podaří vydělat Gwen, momentálně mu ale nezbývalo nic jiného.
Postupně se začínal dostávat do stále více odlehlejších částí města. Ulice mu tady skoro připomínaly domov. Domy tu byly naměstnány vedle sebe tak, že jen sotva poznal, kde jeden končí a druhý začíná. Brzy se mu ani nedařilo najít ani názvy ulic natož čísla popisná. Když se na cestu pokusil někoho zeptat, většina lidí na něj zírala, jako kdyby mluvil cizím jazykem. Někteří se na něj ani nepodívali nebo hleděli někam skrz něj.
Najednou si uvědomil, že si není jistý, jestli se vůbec dokáže vrátit zpátky tam, odkud přišel. Musel se dostat do nějaké chudinské čtvrti. Možná, že je tady pravdu nějaké podsvětí, možná, že si ukousl příliš velké sousto.
Posadil se na zaprášený obrubník u cesty s tím, že se pokusí rozmyslet si další krok, ve skutečnosti byl ale na pokraji zoufalství a neměl sebemenší tušení, co dál. Trochu litoval, že sebou Gwen přece jenom nevzal. Ta by ho jistě dokázala povzbudit.
Najednou vzhlédl a uviděl Sama. Stál naproti němu opřený o zeď domu a pokuřoval. Když se jejich pohledy setkaly, chvíli na sebe jen zírali. Sam vypadal každou chvíli víc a víc, jako že ho klepne. Nakonec dlouze popotáhl z cigarety a pokynul Benovi směrem k jedné z postranních uliček. Benovi trvalo, než mu došlo, že by ho měl následovat.