Dvacetsedm

eighty milligrams of cocaine

Je to pět dní od doby, co jsme se vrátili z Bratislavy. Pět dní co se mnou z pro mě neznámýho důvodu přerušila kontakt.

Dala mi tam najevo, že to myslí vážně, že by chtěla bejt mojí a pak udělala tohle.

Sbíral jsem odhodlání, jít k ní. Zazvonit jí na dům a žádat vysvětlení.

Pobral jsem pět slunečnic, které jsem pro ní měl a šel jsem.

Nervozita ve mně stoupala. Co, když k tomu měla nějakej opravdovej důvod, jen já si toho nevšiml.

Bydleli jsme od sebe dvě ulice a já tak během chvíle byl u ní.

Fenka zlatými retrívra začala skotačit jen co mě viděla.

"ahoj Sunny" usmál jsem se.

Zhluboka jsem se na nadechl a stiskl zvonek.

Ve dveřích se po chvíli objevila ona.

"Adriano prosím" šeptl jsem, když začala zavírat dveře. Vzala si pantofle a šla za mnou.

"zapomeň na mě Petře.. nejsem holka pro tebe. Bude to pro tebe lepší" šeptla, když přišla ke mně před branku.

"nechci. Nechci na to zapomenout" řekl jsem.

"vždyť ještě neskončilo mých dvacetsedm dní" začal jsem jmenovat důvody.

"ruším tu dohodu Petře. Nejsem pro tebe dost dobrá, zasloužíš si víc. Děkuju, za to všechno cos mi ukázal" pousmála se.

"teď odejdi prosím. Nechci, aby nás to bolelo ještě víc" podívala se mi do očí.

"prostě běž a už se nevracej" řekla. Z očí jí tekly slzy.

"chceš to tak? Fajn" řekl jsem a se slunečnicema, který jsem svíral v ruce jsem hodil k zem. Pak jsem se otočil a začal odcházet.

...

"kurva kde to je" zanadával jsem. V ten moment jsem našel to, co jsem hledal.

Byl to koks.

80 miligramů kokainu. Takováhle dávka mě možná zabije a možná ne, ale určitě mi aspoň na nějakých pár hodin pomůže utýct od reality.

Od reality, kdy mi zase zlomila srdce holka tvářící se nevinně. Holka s lagunově zelenýma, možná dokonce zelenomodrýma očima.

Pytlíček jsem hodil na stolek a vytáhl z peněženky kartu.

Vysypal jsem jeho obsah na stůl a kartou vyrovnal dvě skoro stejný čáry.

Obě jsem si šňupnul a lehl si na postel. Čekal jsem na nástup stavu. Až mi bude líp. Až neucejtim tu psychickou bolest.

Purpur přišel za mnou a začal se mazlit.

"ahoj" usmál jsem a začal ho hladit.

"aspoň ty jsi mi tu zbyl" šeptl jsem, když si ke mně lehl a jen jsem poslouchal to jak přede. Uklidňovalo mě to. Přinášelo mi to klidnej nástup toho stavu.

Achjo.. Adriano proč. Mohli jsme mít všechno a nemáme nic.

Až teď mi došlo, že budu muset do kanclu. Máme mít session ohledně tour na podzim.

...

"pocem Petře" řekl David a vzal si mě do vedlejší místnosti.

"cos měl ?" zeptal se, když za náma zavřel dveře.

"nic" odpověděl jsem.

"kurva vidim, že seš sjetej, tak mi přestaň lhát. CO to bylo a KOLIK toho bylo ?" zeptal se znova.

"osmdesát miligramů koksu stačí ?" vyprskl jsem po něm.

"děláš si prdel Petře? Co se děje" opřel se o linku už klidněji.

"vim, žes to přestal brát. Tak chci vědět, proč sis to zase vzal. Co se děje ?" zeptal se znovu. I já už se uklidnil. Zhluboka jsem se nadechl. Věděl jsem, že s pravdou musim ven.

"ale neskákej mi do toho prosím" šeptl jsem s on přikývl.

"ten večer co jsi mě seznámil s Adrianou, mi bylo po dlouhý době zase dobře. Cejtil jsem se s ní fajn, ale ona se mnou pak přerušila kontakt, už i vím proč" kouknul jsem se mu do očí.

"několik dní potom jsem jí potkal a šli jsme se projít. Měli jsme víno a najednou jsme se líbali. Ona se po chvilce odtrhla a začala mi říkat, že to bylo chyba" vyprávěl jsem dál.

"řekl jsem že chci dvacetsedm dní, aby mě poznala, aby poznala, že to myslim vážně. Přistoupila na to. Byli jsme spolu ve slunečnicích, přespala u mě a ne, nic jsme spolu neměli. Tu noc jsem měl noční můru a ona mi pomohla se z toho dostat. Pak jsme odjeli spolu do Bratislavy. Na tejden. Vypadalo to nadějně a já lásce k ní propadnul ještě víc.. když jsme se vrátili přerušila se mnou kontakt, úplně. Když jsem za ní dneska po tejdnu byl.. řekla mi ať zapomenu, že není holka pro mě. Že ruší naši dohodu. Pak mi s brekem řekla ať odejdu" shrnul jsem to.

"promluvím s ní, ale slib mi, že to nebudeš brát" řekl.

"pokusim se" odpověděl jsem.

"díky Davide" přátelsky jsem ho objal.