Dvacetsedm

I can't ask her for anything

petr

Sledoval jsem jednu a tu samou fotku v jeho blízkých přátelích.

Byla to ona, tyhle nehty má ona a její drobnou ruku bych poznal i se zavřenýma očima.

Byla to její ruka ležící u té jeho s propletenými prsty na peřině. Taky tam byla vidět část jeho odhalenýho hrudníku. Vyspala se s ním.

Cejtil jsem zlost. Zlost, bolest a vztek. Jak mohla? Já vím. Já se vyspal s tou holkou z klubu, ale tohle je můj bratranec. Jak mohla?

Vím, že já jsem řekl, že chci pauzu, že já se jako první vyspal s tou holkou z klubu, ale co jí vedlo k tomu, udělat mi tohle?

Chtěla, abych cítil vinu? Abych litoval? Mojí hlavou se honily snad všechny možný důvody, proč mi to udělala.

Chtěl jsem ji zpět? Co já vím. Někde uvnitř mě byla ještě schovaná láska k ní. No.. moc schovaná nebyla, uvědomil jsem si, že jsem tím rozchodem udělal chybu, ale teď jsem ji nechtěl nechat převzít kontrolu nad mnou samým. Bolelo by to.

Bolelo by to ještě víc, než to bolí teď.

Ležel jsem v posteli a Purpur mi ležel na břiše a za doprovodu mého hlazení spokojeně spal. Záviděl jsem mu jeho bezstarostný život.

Bylo mu všechno jedno a jediný co k životu potřeboval, bylo, abych mu dal najíst a mohl se mnou spát v jedný posteli.

...

"Petře, vnímáš mě k sakru ?" trochu se vytočil David.

"co se děje ?" vzal mě za zápěstí a zavřel nás v kuchyňce. Tentokrát byl jeho hlas klidnější.

"nic" protočil jsem oči.

"Petře mně věřit můžeš, ať už jde o cokoliv" řekl. Je to dobrej nápad, svěřit se o rozchodu s holkou jejímu nejlepšímu kamarádovi? Jenže není to jen její nejlepší kámoš, je i můj, prakticky mě vychoval, stará se o mě a mý bros, když to potřebujeme. Je to náš velkej brácha.

"já- štve mě, že jsem se s Adrianou rozešel, neměl jsem to dělat. Cejtim se bez ní tak nějak prázdnej. Jenže teď.. je šťastná s Mirkem. Co já vim, co spolu mají" vypadlo ze mě. Tíha na mojí hrudi najednou opadala, když jsem ze sebe dostal ven to, co jsem v sobě dusil.

"nemůžeš jí to zazlívat Petře.. to, že hledá útěchu u jinýho kluka" opřel se o linku.

"tak jako jsem po tobě nechtěl, aby ses k ní vrátil, když mi brečela v náruči. Nemůžu po ní chtít, aby se teď vrátila k tobě, když našla útěchu u Mirka a je úplně jedno, co spolu mají" řekl.

"chápu, že tě to mrzí Petře. A myslím, že lásku k tobě nedokáže jen tak zahodit. Jestli s Mirkem je, dávám tomu maximálně pár měsíců a rozejdou se. Vypadám teď jako největší hajzl, že svý nejlepší kamarádce nepřeju štěstí, ale je to tak. Čímž nechci říct, že se vrátí k tobě. Musel bys na tom hodně zamakat Petře" založil si ruce na prsou.

"zajdi si s ní promluvit a pokud s tebou nebude chtít mluvit, nedoléhej na ní a prostě odejdi. Bude přemýšlet nad tím, cos jí chtěl a později si s tebou promluví" řekl.

"díky Davide" pousmál jsem se.

"není zač" přátelsky mě objal.

...

"ahoj krásko" usmál jsem se a pohladil Sunny, která radostně předníma packama vyskočila na malou branku u plotu jejich domu.

Chvíli jsem sbíral odvahu a nakonec zmáčkl zvonek, už by měla být doma ze školy.

Chvíli jsem čekal a nakonec se otevřely dveře a v nich stál někdo komu jako kdybych z oka vypadl, snad jediné naše rozdíly byly, že jsme měli jiný kérky, jinak střižený vlasy a já měl plnější rty.

Chvíli jsme na sebe tak koukali, než se za dobrovodu trochu zřejmě nemocného, ale přesto jemného, mně známého hlasu oslovující ho přezdívkou "brouku" kolem jeho krku omotaly dvě ruce a u něj se objevila ta malá už opět brunetka v jeho bape mikině.

"ou- ahoj Petře" špitla skoro úplně neslyšně a její ruce hned sjely z jeho krku.

"můžu s tebou mluvit? O samotě" vypadlo ze mě.

"jo.." řekla. Něco šeptla jemu a šla za mnou.

"co potřebuješ" založila si ruce na prsou.

"proč tohle děláš Adriano" šeptl jsem. Polila mě nervozita. Stála u mě zase tak blízko.

"jako co? Netruchlím nad tím, žes mi dal kopačky? Proč Petře? Proč se mám ptát já tebe. Proč jsi mi to udělal. Proč jsme nemohli být spolu šťastní. Žít spolu, mít kočky a ve váze slunečnice. Tys ale přece chtěl pauzu, ne? Chtěl jsi pauzu a pak ses vyspal s tou šlapkou z klubu, tak se mě teď neptej proč" řekla, zavřela za sebou branku a šla zpět do domu, přičemž k mému udivení dramaticky nebouchla dveřmi.

Já tam jen stál a sledoval zabouchuté dveře. Měla vlastně pravdu, můžu si za to sám, tak co po ní ještě můžu chtít.

Nic. Tak zněla odpověď na tuhle otázku. Nemůžu po ní chtít už vůbec nic. Já to posral.