Dvacetsedm

hospitalization

Celou noc jsem nemohla spát a celej den ve škole jsem byla jako na trní. Byla jsem příliš ve stresu z toho, jestli je v pořádku.

Proto, když se v půl čtvrté odpoledne, kdy jsem byla na cestě na autobusovou zastávku rozezněl můj telefon s hovorem od jeho mamky, okamžitě jsem ho zvedla.

"Adri.. Péťa se vzbudil a chtěl by tě vidět, takže kdyby jsi chtěla, můžeš přijet" řekla.

"přijdu, do půl hodiny jsem tam" řekla jsem radostně a zavěsila. Moje srdce zajásalo. Je vzhůru a chce mě vidět.

Zrychlila jsem krok. Mohla bych sice počkat na bus k nemocnici, ale čekání na něj by mi trvalo tak čtvrt hodiny a cesta tam deset minut, proto jsem zvolila raději dvaceti minutovou cestu pěšky.

Poté co jsem došla k nemocnici, dostala se přes otrávenou recepční a vyšla schody do druhého patra jsem se vydala chodbou.

"ahoj.. ty budeš Adriana, viď ?" zastavila mě štíhlá blondýnka.

"um jo.. to jsem já, proč ?" řekla jsem trochu nervózně.

"vypadáš přesně jak mi popisoval brácha" usmála se. To musí bejt Martina! Petrova ségra.

"těší mě, jsem Martina. Petrova starší ségra" pousmála se a podala mi ruku.

"jsem Adriana a myslím, že víš, kdo jsem" přijala jsem její ruku a oplatila jsem jí úsměv.

"vím, za tu ani ne půlhodinu, co je vzhůru, už jsem o tobě slyšela tolik krásnýho" trochu se zasmála a vedla mě do pokoje.

Seděl na posteli s nohama pod peřinou. Vypadal už plný života. Jeho oči měly zase svou jiskřičku a o něčem se horlivě bavil se svou mamkou.

"Petře" zasmála se Martina, aby zastavila jeho momentální monolog.

"vedu ti návštěvu" usmála se.

"opovaž se vstát z té postele. Máš ležet" zasmála jsem se, když se chystal vstát.

"když bych seděl, ztratil by se mezi náma můj oblíbenej vejškovej rozdíl" šeptl s úsměvem, když si stoupl.

"my vám necháme trochu soukromí, myslím, že si toho máte spoustu co říct. Zatím ahoj Péťo" řekla jeho mamka a spolu s Marti odešli.

Chytil mě za boky a sklonil se ke mně.
Jeho rty jsem teď cítila jako nikdy před tím.

Byly to desítky vteřin spokojení a hormonu lásky, rozlévajícím se po mém těle přesto, že jsme spolu teď vlastně nebyli. Jeho mamka o tom nevěděla, a když teď on chtěl líbat mě a já jeho, nikdo nám v tom nemohl zabránit.

Poté co se naše rty rozpojily, si opřel čelo o to moje a chvíli se mi díval do očí.

"děkuju" zašeptal skoro úplně neslyšně.

"já děkuju" sevřela jsem jeho ruku. Byla jsem až nepopsatelně šťastná, že je v pořádku. Najednou se všechny zlosti a hádky vytratily.

"měl by sis zase jít lehnout" řekla jsem.

"půjdu, když půjdeš se mnou" začal smlouvat.

"fajn" pousmála jsem se.

Sundala jsem si boty a lehla si k němu na postel.

"nemohla bys dneska přespat u mě? Budu podepisovat revers a půjdu domů asi za hodinu" řekl.

"to bych si musela domů pro věci nejdřív" řekla jsem.

"no však jo" pousmál se.

...

Vycházela jsem z domu s taškou věcí směr jeho byt.

"Adriano ?" promluvil na mě známý hlas a já se za ním otočila.

"ahoj" šeptl, když ke mně došel.

"jdeš k němu ?" usmál se a já přikývla.

"jsem rád, že se vracíte do starejch kolejí" šeptl.

"promiň mi to, Mirku" špitla jsem.

"nejsem kluk pro tebe, Adri. Nezasloužím si tě. Děkuju za ty dvě noci. Bylo to hezký. Děkuju i za znamínka vášně, cos mi udělala" pousmál se.

"nám dvoum nebylo souzený bejt pár. Měli jsme se znát, ale ne být pár" řekl.

"děkuju" šeptla jsem a objala ho.

"to já děkuju" usmál se.

"pozdravuj Petra a dobře se mi o bratránka starej" trochu se zasmál a já musela s ním.

"budu, neboj" usmála jsem se.

"děkuju, doufám, že se zase brzo potkáme" oplatil mi úsměv.

"doufám, že jo, zatím ahoj" rozloučila jsem se s ním.

"ahoj" pousmál se a rozešel se svým směrem. Moje kroky teď mířily, za Petrem. Těšila jsem se na něj, jako malá holka.

...

Měl mokrý vlasy a na sobě jen boxerky a triko.

"převážu ti tu ruku" řekla jsem sedíc na posteli s obvazem, dezinfekcí a vatovými tampóny.

Sedl si ke mně, položil ruku na moje koleno a já tak mohla začít s rozvazováním obvazu.

Po jeho rozvázání se mi naskytl pohled na několik ran. Dvě z nich byly zašité a zbytek na sobě měl ještě zbytky zelené dezinfekce z nemocnice.

Navlhčila jsem tampon dezinfekcí a opatrně mu po rankách začala ťupkat, abych je očistila.

Celou dobu mlčel a sledoval, co dělám.
Pak jsem vzala čistý obvaz a znovu mu to zavázala.

"děkuju Adri" šeptl a po chvilkovém koukání si do očí spojil naše rty.

Posadil si mě na klín a na moment se mi zahleděl do očí.

Jedna jeho ruka mi začala přejíždět pod tričkem.

Přisál se mi na krk a líbal ho. Zajela jsem prsty do jeho vlhkých vlasů a zatahala ho.

"Petře" zašeptala jsem jeho jméno. Zoufale jsem s ním chtěla dělat ty věci, který dělá například Marek s holkama na noc a pak o tom vypráví klukům.

Sundal si tričko a odhodil ho pryč. Pak ho sundal i mně. V ten moment jsme oba byli jen ve spodním prádle.

"kdyby se cokoliv dělo princezno.. musíš mi to říct, dobře ?" zeptal se. Položil mě zády na postel a nahnul se nad noční stolek, ze kterého vytáhl malej, šustivej pytlíček.

"dobře" přikývla jsem.

Ze rtů nás obou utekl tichý vzdech v moment, kdy se naše těla propojila. Sledovala jsem jeho oči. Ty nejkrásnější modrý oči, který znám. Spolu s plnými rty, vlhkými vlasy a zrychleným dechem teď tvořily ten nejhezčí pohled, který jsem mohla mít.

Užívala jsem si vidět ho v téhle chvíli, vidět, co s ním spojení našich těl dělá.
Odhrnula jsem mu vlasy z čela a přitáhla si ho ke rtům.