Dvacetsedm

It's my fault

adriana

Byla jsem teď doma, nastydla jsem a nechtěla nemocná chodit do školy. Navíc, jsem maturitní ročník a teď v říjnu toho moc neděláme.

Můj telefon se rozezněl s hovorem od Petra. Co ten mi chce.

"ahoj princezno.. já-" přerušila jsem jeho řeč.

"Petře.. Přestaň s tím už" řekla jsem.

"já- jen jsem se chtěl rozloučit" řekl.

"proč ?" zeptala jsem se.

"nevim, jestli tohle zvládnu" šeptl.

"Petře kde seš ?" během toho co jsem se ho ptala, jsem se už oblíkala.

"v Seňoře, ale to už je jedno, princezno. Vždycky jsem tě miloval a vždycky milovat budu" řekl a zavěsil. Propadla jsem panice. Obula jsem si vansky a vyběhla z domu směr Seňora.

Cesta mi díky běhu trvala jen kolem pěti minut. Vběhla jsem dovnitř a hledala pánský záchody. Hudba zněla z telefonu utlumeně. Musí bejt tam.
Vtrhla jsem do místnosti a začala otvírat kabinky, jednu po druhé. Až ve třetí a zároveň poslední jsem ho našla.

Na tenhle pohled už asi nikdy nezapomenu. Nezapomenu na toho blonďáka, kterého jsem tam viděla. Červené oči, modřina pod levým z nich, krev kapající z nosu na šedé vrchní tričko a prosakující krev bílým tričkem na zápěstí pravý ruky.

"Petře" klekla jsem si k němu a chytla ho za tváře.

"Adriano" trochu zvedl hlavu, aby mi viděl do tváře.

"cos to provedl, broučku" pohladila jsem ho palcem po tváři.

"mrzí mě to.. vezmeš si prosím Purpura na starost? Chci odejít s klidným srdcem" šeptl.

"nikam neodejdeš Petře, rozumíš ?" řekla jsem.

"vzal jsem si toho moc. Nedá se to vzít zpět. Krví už mi prouděj ty sračky a oni jen čekaj, kdy si mě budou moci vzít" ztěžka vydechl.

"neodejdeš. Rozumíš. Vydržíš to. Petře prosím, vydrž tu se mnou" šeptla jsem, zatímco jsem vytáčela záchranku.

"dobrý den. Já- jmenuju se Adriana. Adriana Linhartová jsem na pánských toaletách v baru Seňora v Telnici u Brna. Můj přítel se něčím předávkoval a ztrácí vědomí, přijeďte co nejdřív prosím" vypadlo ze mě.

"dobře, posílám k vám sanitku. Jak je vašemu příteli? Je při vědomí ?" zeptala se dispečerka.

"je. Dejchá, vnímá i mluví" řekla jsem.

"to je dobře, dokáže vám říct, co to bylo za drogu ?" ptala se dál. Já se mu podívala do očí s otázkou a on jen pokrčil rameny.

"neví to" řekla jsem.

"dobře. Hovor nepokládejte pro případ, že by se něco zhoršilo do příjezdu záchranářů, telefon odložte někam vedle sebe a snažte se s přítelem komunikovat, bude v pořádku, ale vy se ho teď musíte snažit udržet při vědomí. Zatím nashledanou" řekla.

"nashledanou" odpověděla jsem a telefon s probíhajícím hovorem jsem odložila vedle sebe na zem.

"slyšel jsi? Budeš v pořádku Péťo. Všechno bude dobrý" chytla jsem jeho ruce do svých.

"je moc pozdě princezno" šeptl.

"není, přestaň bejt takovej srab Petře. Přestaň se jim poddávat. Tohle si nikdo z tvý rodiny nezaslouží" řekla jsem.

"ten kdo si hlavně tohle nezaslouží je moje bývalá přítelkyně. Já si ji nezasloužím" šeptl.

"můžeme se prosím jednou vykašlat na to, co si kdo z nás zaslouží ?" podívala jsem se mu do očí.

"víš co? Když už se tady bavíme o vině. Taky chci tu svojí za něco cejtit" řekla jsem a přilepila se mu na rty.

Docela ztěžka položil ruku na mou tvář.

"slib mi, že tenhle nebyl poslední" šeptl.

"ty mi slib, že to zvládneš. Jedině tak ti můžu slíbit já, že nebyl poslední" řekla jsem.

"Petře ?" trochu jsem s ním zaklepala. Ztrácel vědomí.

"Petře" znovu jsem vyslovila jeho jméno.

"on-on ztrácí vědomí, co mám dělat ?" vzala jsem do ruky telefon.

"záchranáři už jsou na místě, za pár vteřin by měli být u vás" řekla a v ten moment se tu taky objevili.

"děkuju vám mockrát slečno. Pomohla jste mu zachránit život" řekla a zavěsila.

"znáte jméno, příjmení, případně datum narození ?" zeptal se mě jeden ze záchranářů, zatímco se zbylí dva starali o Petra.

"Petr. Petr Adámek. 9. prosince 1998" řekla jsem.

...

Stála jsem s jeho mamkou v chodbě jednoho z lůžkových oddělení Brněnské nemocnice.

"je to moje vina" špitla jsem.

"neber si to za vinu Adri. Nemůžeš za to" objala mě a pohladila po vlasech.

"vy jste matka pana Adámka ?" zjevila se u nás sestra.

"jo, to jsem já" řekla.

"bude v pořádku, jenom teď bude několik hodin spát. Jeho tělo se vypořádává s protilátkou. Stačila ovšem další půlhodina a boj o jeho život bychom prohráli určitě, takhle se nám podařilo bojovat" řekla jí.

"můžeme za ním? Alespoň na chvíli" zeptala se.

"neměla bych to dělat.. ale pustím vás k němu. Každá půjdete sama a nebudete tam déle jak pět minut" řekla.

"děkujeme" usmála se na ní.

"běž první Adri" pobídla mě a já tak po chvíli váhání vstoupila do otevřených dveří pokoje.

Při tomhle pohledu mě bodlo u srdce. Pod nosem už neměl krev, pravé zápěstí měl ovázané a pokožku bledou skoro jako povlečení postele, ve které ležel.

Sedla jsem si k němu a chytla ho za ruku, do které vedla kapačka. Proč zrovna my dva Petře..

Z jeho ruky nesálalo teplo, tak jako vždy co ho znám. Jeho pokožka byla až nepříjemně chladná.

Spal. Jeho hrudník se zvedal v pravidelném rytmu. Bylo zvláštní ho tak vidět. Neměla jsem mu co říct a možná jsem ani nechtěla. Věděla jsem, že se brzo probudí a já s ním tak budu moci mluvit na přímo.

Po chvíli přišla sestra, že je čas odejít.
Vstala jsem ze židle, naklonila se nad postel a políbila ho na čelo. Naposledy jsem se na něj podívala a odešla.