I STILL LOVE YOU... [Hyunlix]

6.

Přišel jsem k sobě do pokoje, hned se zamknul a běžel do svojí koupelny. Odlíčil jsem si všechen make up a koukl na sebe do zrcadla... vypadám strašně... 'Proč já?'... Po mé tváři tekly potůčky slz a já tomu nemohl nějak zabránit...

Najednou jsem slyšel, jak někdo klepal na dveře. Myslel jsem, že je to Chan, ale mýlil jsem se... Pomalu otevřu dveře a uvidím..... Hyunjina.....

Vkročí do pokoje, zavře za sebou a jde blíž ke mě... "Tak co buzíku? Furt tě to bolí? Nepotřebuješ maminku?" Zasmál se mi. "N-nech mě být..." Řekl jsem téměř neslyšně. Přiletěla mi facka a já spadl na zem... Chtěl jsem se zvednout, ale rukama mi projela ostrá bolest, kterou způsobovaly čerstvé rány na mém zápěstí... "Snažíš bejt zajímavej?!.. Potřebuješ aby tě někdo litoval co?!" Z ničeho nic mě kopl do břicha... "Kdy už konečně pochopíš, že nikoho nezajímáš?!!" Dostal jsem další kopanec do břicha... "P-roč m-mi t-to d-děláš?" Vzlikl jsem a Hyunjin si stoupnul přímo přede mě... "Protože jseš k ničemu! Nikoho nezajímáš a nikdy zajímat nebudeš!.." Zakřičel, ale tak aby ho ostatní v domě neslyšeli... Přez slzy jsem pořádně neviděl a celé tělo mě bolelo... "J-já a-ale n-nikoho n-nechci z-zaujmout..." Řekl jsem potichu... "Jo tak ty nikoho nechceš zaujmout jo? Tak proč si teda hraješ na buzíka?.." Zase mě kopnul... "J-já... H-hyunjine n-emůžu z-za t-to.." "Můžeš! Jsi hnusnej, nemáš talent a tak ze sebe uděláš buznu, aby si měl všechnu pozornost!... Nikoho nezajímáš!.." Po těchto slovech odešel...

Opatrně jsem vstal ze studené podlahy a šel zamknout dveře. Najednou se však ozval můj žaludek a já jsem běžel rychle do koupelny. Kleknul jsem si k záchodové míse a začal zvracet. Znepokojovalo mě to, protože poslední dobou zvracím docela často...

Šel jsem k umyvadlu a vypláchl si pusu... Následně jsem se kouknul do zrcadla... Vypadal jsem příšerně... Z nosu mi tekla krev a tak jsem ji rychle zastavil kapesníkem... Vyhrnul jsem si tričko a uviděl, jak se mi tam rýsují opravdu veliké modřiny... Ale nejhorší na tom je, že ho pořád miluju... I přes to, že mi ubližuje...

Zase jsem zaslechl, že někdo klepe na dveře... Nechtěl jsem tam jít, protože jsem se bál, že tam bude Hyunjin... "Felixiii?." Uslyším a v tu chvíli mi dojde, že je to Chan... Rychle se upravím a jdu otevřít dveře...

Chan vešel dovnitř a podíval se na mě jak na zjevení. "Felixi, co se ti stalo?." Řekl ustaraně. Já to nevydržel a rozbrečel jsem se. Chan mě hned obejmulm a já zabořil hlavu do jeho ramene... "Lixiee... Všechno bude vpořádku..." Zašeptal. "K-kéžby..." Chan si mě odtáhnul a podíval se mi do očí. "Lixie, řekni mi prosím, co se stalo." Zopakoval a já se trochu uklidnil.

Nechtěl jsem, aby měl kvůli mě Hyunjin něaký problém a tak jsem si vymyslel něco o tom, že jsem si to udělal sám...

"Felixi... Nemůžeš si ubližovat...Žádný člověk na světě, ti nestojí za tvé zdraví... A k tomu zvracení... Bude to tím, že skoro nic nejíš... Podívej se na sebe... jsi jen kost a kůže..." Nad tím jsem se zamyslel. Nejsem kost a kůže... Jsem tlustý...(btw je nádhernýýý)"Chanie neboj... Budu vpořádku..." "Felixi ale-" "Ne Chanie. Věř mi... Opravdu budu vpořádku..." Na tohle Chan jen pokýval hlavou. "Dobře Lixie, ale vypadáš unaveně. Běž se pořádně vyspat ano??" "Ano půjdu." Odpověděl jsem. "Tak já tě už nebudu řušit." Řekl Chan a odešel.

Byl jsem opravdu unavený... Nevěděl jsem, jestli mám jít spát v tomto oblečení, nebo si vzít pižamo, ale nakonec vyhrálo pižamo... Oblékl jsem si toto:

*Mám rád Hello Kitty oblečení... Přijde mi roztomilé... Navíc mi růžová sluší... Prostě jsem takový baby boy... -Felix*

Šel jsem si ještě vyčistit zuby a ošetřit rány... Když jsem byl se vším hotov, tak jsem si lehnul do postele a pomalu padal do říše snů...

-Doufám, že se kapitola líbila🤍
-Upozorňuju, že chování charakterů není podle reality a nemá za cíl nikoho urazit💕
-Příští týden vyjdou další 2 části🤍
-Budu ráda za každý vote a com💕

Lucy💕