Zamiloval jsem se do upíra

30. kapitola

Po zavíračce kavárny jsem se vydal co nejrychleji domů. Jsem unavenej...

Toulal jsem se po zapadlých částech města. Už byla tma a já jsem ještě neměl v plánu jít zpět.

Ihned jsem na pohovce usnul a nevnímal svět okolo. Potřebuju nějakou tu energii nabrat.

Zpět jsem se vracel kolem půlnoci. Amaro ležel rozvalený na pohovce. Uchechtl jsem se nad tím, zakryl ho dekou a šel do svého pokoje.

Probudil jsem se až ráno a i přes to, že jsem vstávat fakt nechtěl, jsem musel. Mám hlad...
Vydal jsem se do kuchyně si udělat nějaké lidské, chutné jídlo, aby mi to nějakou tu energii dodalo.

Probudila mě bolest hlavy. Bylo už ráno, tak jsem vstal, oblékl se a šel do kuchyně. V kuchyni si něco Amaro kutil na lince. Popřál jsem mu dobré ráno a do skleničky si natočil vodu.

"Dobré.... Nemusel jsi mě překrývat.... a to obzvlášť, když ti nebylo dobře...." Donatíral jsem si chleba medem.

"To nebyla zase taková práce." Usmál jsem se.

"Co se stalo tentokrát?"

"No byl jsem podepsat ty papíry no a začali mi nadávat a můj teď už nevlastní otec mě udeřil." Řekl jsem jakoby nic.

"Bože ti lidi jsou.... Kvůli takové blbosti jako, kdo se komu líbí." Plácl jsem se do čela

"Ale jak moc extrémní...."

"No to je život." Vydechnu. Už jsem se s tím nějak smířil.

"Měls je hodně rád?"

"No tak jako ano, ale nechali mě tady od 15 samotného že si sám poradím a jeli si někam daleko za prací a o mě se skoro vůbec nezajímali, když jsem jim zavolal tak mi to típli se slovy, že nemají čas no a teď tady tohle. Už jsem si zvykl být rodiny."

"Je to skoro jako by tě na to připravovali, nemyslíš?" Jo vím, tohle bylo hodně hnusné... ale já být prostě hodný a milý neumím.

"To je dost možné." Posmutněl jsem. Když to řekne takhle nahlas, zní to hůř.

"Stejně jsem názoru, že to nemohli vědět...."

"To si myslím taky, ale jak by na to asi přišli?" Koukl jsem na něj.

"Mají tu někoho, kdo tě hlídá a nevíš o něm."

"Aha to mě nenapadlo." Řekl jsem zamyšleně.

"Bylo by to logické." Pokrčil jsem rameny, vzal jsem si talířem a šel si sednout.

"Tak to počkej." Vystřelil jsem ke dveřím a šel jsem směr ten být kde by měli být rodiče

"Nepřeraž se." Křikl jsem ještě za ním, než jsem začal jíst svou snídani.

Rychle jsem běžel k tomu bytu a začal zvonit jako šílený. Za chvilku mi otevřela matka. Vtrhl jsem do bytu a začal jsem na ní řvát.
"Vy jste mě někým nechali sledovat?" Nejdříve na mě překvapeně dívala, ale potom zase nasadila ten pohrdající obličej. "No samozřejmě, myslíš, že tě tady necháme bez dozoru?"
"A kdo to byl?" Zařval jsem a najednou se tam objevil kluk, byl určitě starší než já.
"To já jsem tě sledoval a dával tvým rodičům o tobě zprávy." Chvilku si ho prohlížím a pak si naštvaně odfrknu. Jak to že jsem si ho nevšiml?
"No a jelikož nám dával tak poctivě ty roky o tobě vědět, tak nyní patříš jemu."
Když to řekla, tak jsem na ni s nadzvedlým obočím koukl.
"Co to nemůžete!" Křikl jsem na ni a propaloval toho kluka pohledem.
"Ale můžeme. Slíbili jsme mu to a ty s tím nic nenaděláš!" Křikl na mě opět otec a na tváři mu pohrával úšklebek.
Najednou se ke mě ten kluk začal přibližovat a já začal nevědomky couvat až jsem narazil na zeď.
"Nesahej na mě." Sykl jsem na něj, když na mě chtěl sáhnout.
"A proč ne?" řekl s perverzností v hlase.
"Nemáš na to právo." Opět jsem sykl.
"Ale mám." To už mě držel pevně za zápěstí a vlekl z bytu. Snažil jsem se mu vyvléknout, ale jeho stisk byl moc pevný. Táhl mě bůhví kam.