Zamiloval jsem se do upíra

11. kapitola

Ve škole jsem div neusnul. Nikdo si mě nevšímal jako vždycky. Ach joo jestli už Amaro nepříjde tak zase budu přežívat ze dne na den. Když byl se mnou tak jsem aspoň něco dobrého zažil no i když někdy to bylo o život. Ale i tak nebyli to ty dny jít do školy ze školy na oběd a po obědě přežít nějak ten den a potom opět to stejné pořád dokola.

Vykašlal jsem se na školu úplně, stejně ji už dělám asi po padesáté. Jen jsem chodil tmavými ulicemi a zabíjel lidi co se potloukali kolem, ten strach byl k nezaplacení.

Nuda, nuda, nuda. Amaro už další tři dny nepřišel do školy takže to byli pořád ty stejný dny. Asi za ním dnes zajdu jestli ještě bude chodit do školy. Hned po obědě jsem se vydal k jeho domu.

Asi kolem odpoledne jsem cítil jak se něco potlouká kolem mého domu. Moc jsem neřešil co nebo kdo je to a prostě ho vtáhl dovnitř a zakousl se tomu do krku.

"Co to sakra děláš?" Zase jsem ho se snažil odstrčit ale bezúspěšně. Mu hráblo nebo co?

"Tch." Odtrhl jsem se od něj a shodil ho.

"Vypadni!"

"Fajn jen jsem se chtěl zeptat jestli příjdeš ještě vůbec do školy."

"Tch." Odfrkl jsem si a odešel jinam.

"Co tch příjdeš nebo ne?"

"Řekl jsem vypadni, ne?!"

"No jo, ale já se ptal jestli příjdeš ještě do školy." Nenechal jsem se odradit.

Nereagoval jsem na něj a odešel pryč.

"Takže už asi ne." Řekl jsem si pro sebe.

Zase jsem šel ven a nechal ho být. Sám si to vybral.

Odešel jsem. Začali mi téct slzy. On se na mě vykašlal. Chtěl mě jen na jednu noc, ten hajzl. Proč já se zamiloval do takového debila a ještě k tomu upíra? Jsem fakt debil.

Zase, zase jsem měl ten hnusnej pocit. Musel jsem se otočil a podívat se po něm. Brečel... tolik smutku...

"Proč bulíš?" Vtáhl jsem ho do jedné boční uličky.

"Nech mě s tebou už nemám nic společného."

"Tak proč brečíš?"

"Grr proč asi, ty už fakt nemáš ty lidské city."

"Já je mám, částečně ano. Ale ty vypadáš že ne." Zavrčel jsem.

"Hmm. Proč jsi už tři dny nepřišel do školy?"

"To ti může být jedno."

"Fajn." Ať si nakašle.

"Proč bulíš?"

"To je jedno." Chtěl jsem jít.

"Odpověz!" Praštil jsem pěstí vedle jeho hlavy.

"Otáčíš se ke mně zády."

"To říká ten, který není schopný se ani rozloučit!"

"Tak to se ti teda mooc omlouvám."

"Neštvi mě, mám jen jedny nervy!"

"A co ti mám na to jako říct?"

"Tch. Jsi jenom spratek, který neumí projevit kladné emoce." Zavrčel jsem a odtáhl se od něj.

"Aha tak to si o mě myslíš dík, že to vím."

"Umíš jen ubližovat a nejvíc těm co tě mají rádi." Řekl jsem smutně a napůl zlomeně. Nemá to cenu, ublíží mi ještě víc než Sora...