Zamiloval jsem se do upíra

20. kapitola

"Nemám proč."

"Tak když mi nedáš šanci tak fakt nemáš důvod no."

"Tak já nevím, kdo mě naštval tak, že jsme ho vyhodil."

"No já, já si to uvědomuji a lituju toho."

"Nezníš tak."

Neodpověděl jsem a opět sledoval špičky svých bot. Co mu mi na to sakra říct?

"Copak? Došla ti snad slova?"

"Jo došla." Pořád jsem sledoval špičky svých bot.

"Tch, nějak brzo."

"No jo." Zamumlal jsem.

"Nepoučitelný." Zavrčel jsem a vydal se pryč.

"Tak to se nepovedlo." Zamumlal jsem si pro sebe a vydal se také pryč.

Tch, to je fakt úplný imbecil.... grrrr. Vydal jsem se projít do okolí, abych na něj nemusel myslet.

Došel jsem na zastávku autobusu a podíval se kdy mi má přijet. Až za 5 minut. Dobrý je to, že jsem si sebou vzal sluchátka takže jsem mohl poslouchat písničky. Aspoň budu myslet na něco jiného než na něj.
Dojel jsem domů a šel se dívat na nějaký film. Ale ani to mě nepřivedlo na jiné myšlenky. Pořád jsem na něj musel myslet. Jsem prostě debil, posral jsem si to u něj a už asi nikdy to nebude tak jako dřív.

Po nějaké době cesty jsem narazil na lom, starý opuštěný lom. Býti člověkem stačilo by jen si stoupnout na okraj. Zase myslím na smrt....

Až příští den ráno jsem se vrátil zpátky domů. Proč na něj nemůžu přestat myslet? Je to jen další rozmazlený idiot, co si hraje s jinými.... nic víc.

Ve škole se se mnou začali bavit lidí. Několikrát se mi někteří omlouvali za to, že mě přehlíželi a že jestli bych jim nemohl dát šanci to napravit. Takže každou přestávku bylo kolem mě houf lidí a jeden přes druhého se překřikovali. Začala mě z toho bolet hlava. "Ticho mluvte jeden po druhém bolí mě z vás hlava" křikl jsem na ně. Nejdříve údivem mlčeli, ale potom už mluvili postupně. Bylo to pořád to stejné. Omluvy, omluvy a pořád jenom omluvy. Na chvilku mě to přivedlo na jiné myšlenky ale ne na moc dlouho.

Dny se šinuly stále pomaleji a pomaleji. Nechápu to.... Asi mi chybí.... Ale dolízat nebudu, to bych si už radši našel svýho ex a nechal se jím zabít.

Byl jsem rád když jsem zmizel ze školy. Před školou jsem se ještě rozloučil teď už asi se svojí partou a šel domů. Já se stal že dne na den znamým člověkem ve škole. Ani nevím jestli se mi to líbí nebo ne, ale rozhodně mě přivedou na jiné myšlenky. Je s nimi docela i sranda. Ale doma si zase na něj vzpomenu a moje dobrá nálada je ta tam.

Život mě začíná nudit čím dál tím víc, už zase jen přežívám, už zase tu není nic zábavného. Každý den je stejný.

Moje dny se hodně změnili. Ve škole jsem se svojí partou a po škole až do večera taky. Zažijeme spolu hodně srandy. Ve škole jsem se hodně zlepšil takže je i trochu možné, že nebudu muset opakovat. Pořídil jsem si i hodně knih a po večerech četl.

Po asi týdnu mě to už fakt přestalo bavit, proto jsem se brzo ráno vydal do města, ze kterého jsem odešel. Nepozorovaně jsem si našel Shigera. Vidím, že si hodně polepšil, když jde do školy včas a ještě obklopen lidmi.
Těch několik hodin, co měl školu, jsem strávil na střeše školy a když už konečně vyšel, začal jsem ho zase nepozorovaně sledovat. Smál se, smál se s lidmi. Dokonce ho jedna holka ve skupině políbila, nechal se, možná se i připojil, nevím. Každopádně je vidět, že na mě zapomněl. Začal znova. Možná je to dobře....