Zamiloval jsem se do upíra

24. kapitola

"To jsem neřekl." Křikl jsem na něj. "Kdyby jsi mi vadil, nechodil bych za tebou pro odpuštění."

"To vidím, to odpuštění."

"To bych měl říkat spíš já. Já ti nemám co odpouštět. To spíš ty jsi mi ještě neodpustil."

"A nemám k tomu zatím ani důvod."

"Aha tak si běž, ale tím ten důvod nedostaneš"

"Tak mi ten důvod dej teď."

"Heh no."

"No?"

"Hmm počkej." Zamyslel jsem se.

"Čekám už snad 4 měsíce."

"No jo ale říkal jsi, že času máš dost."

"Jo, ale nebaví mě čekat."

"Ahaaa." Uchechtl jsem se.

"Ty mě fakt chceš naštvat."

"Ne nechci."

"To vidím."

"Zrak máš dobrý." Řekl jsem uznale.

"Tch." Odfrkl jsem si a už vážně odešel. Mám ho plný zuby.

"Urážlivka." Zamumlal jsem a šel pryč.

Nereagoval jsem na něj a šel prostě domů. On po mně chce odpuštění a pak dělá toto. Tch.

Cestou domů jsem potkal kámoše takže jsme si pokecali a procházeli se.
Byla celkem sranda takže jsem na Amara zapomněl.

Pomalu jsem došel domů, kde jsem se umyl a padl do postele. Proč jsem sem chodil? Je otravný a já za ním ještě šel. Grrrr.

Domů jsem se vrátil okolo osmé. Měl jsem jen sílu na večerní higienu a potom ulehnout do postele. Hned jsem usnul vyčerpáním.
Rá jsem zaspal takže jsem přišel pozdě. Nevadí jednou za čas. Den ve škole byl pořád stejný.

Skoro celý další den jsem prospal, nač vstávat? Aspoň mám chvíli klid. Až k večeru jsem vstal a hned na to se šel najíst a pak bloudit po městě. Nudím se.

Hned po škole jsem si zašel domů pro sluchátka a potom jsem opět vyrazil ven. Zamířil jsem si to do jedné z čajoven kam jsme chodíval s rodiči na čaj. Dělají tam opravdu skvělý jahodovomalinový čaj. Vždy jsem si ho tam dával takže ani dnešek nebyl vyjímkou.

V klidu jsem procházel stále přeplněnými ulicemi, takže nebylo divu, že do mě každou chvíli někdo vrazil. Moje kroky stejně skončily v tom parku jako vždy. Usedl jsem na lavičku a sledoval ty hloupé lidi, jak stále někam spěchají. Docela zábavné.

Mám to tady rád. Různé vůně tady dělají hezkou atmosféru. Je to tu uklidňující. Seděl jsem u okna a poslouchal různé příběhy od různých lidí. Někdy jsem se musel i zasmát, ale nenápadně aby si toho nevšimli.

Nehlídal jsem čas, jen jsem měl zavřené oči a vnímal to hlučné okolí. Když nad tím tak přemýšlím, je tu vcelku dobře.

Domů jsem šel až v podvečer. Na ulici byl v celku klid. Byl jsem hezky naladěn takže se mi ještě nechtělo domů takže jsem zašel do parčíku a koho tam nevidím. Amaro si tam sedí na lavičce a spí?

Byl tu celou dobu tak krásný klid. Už bylo i docela hodně pozdě, takže lidí značně ubylo. Jenže po chvíli jsem ucítil známí pach.
"Co chceš?" Zeptal jsem se, když se přibližoval.