Zamiloval jsem se do upíra

18. kapitola

"A to jako je tvá schopnost jo?"

"Ne, není, Shigeru." Řekl jsem ironicky.

"Aha. A kolik těch schopností ještě máš?" Zeptám se zvědavě.

"Nevím."

"Ty to nevíš?" On žije tak dlouho a ještě to neví?

"Spíš už nevím co lidé neumí." Pokrčil jsem rameny.

"Aha."

"Přestaň na mě tak koukat."

"Promiň no." Koukl jsem se z okna.Je tam docela pěkně...
"Nemohli by jsme jít ven?" Zeptal jsem se aniž bych se na něj pohlédl.

"Jen dokud se nesetmí."

"Až jako bude šero?"

"Říkám, že jo, ale vracíme se než se setmí, používej ten mozek."

"Jo fajn." Řekl jsem. Až dojedl tak jsme uklidili nádobí a tak jsme vyšli ven.

"Kam chceš jít." Zeptal jsem se, když jsme zamykal dům.

"Kamkoliv." Pokrčil jsem rameny. A šel jsem jsem kam mě nohy vedly. Prozatím jsme šli pěšky. Čekal jsem až on začne nějakou konverzaci.

"Proč chceš ven, když ani nevíš kam?"

"Chci se projít."

"Ani nevíš kam."

"A to vadí?"

"Jo."

"No ale když já se chodím ven tak nikdy neplánuju. Budeš si muset zvyknout nebo se mnou nechoď."

"Jo.... jasně a Piko a další upíři jsou vzduch co?"

"No to nejsou." Zakroutil jsem hlavou.

"Tak vidíš."

"No takže si budeš muset zvyknout."

"Ne ty budeš muset přestat."

"Proč?"

"Protože, takhle daleko nedojdeš."

"Proč myslíš? Vždycky jsem to takhle dělal."

"Dřív jsi mi byl u něčeho."

"No to je mi jasný. Nejsem zase tak blbě, jak si myslíš." Zamrmlám jsem si pro sebe.

"Nepřijde mi."

"Mysli si co chceš."

"Taky že budu."

"Hmm." Pokrčil jsem rameny.

"Kolikrát ještě?!?" Zavrčel jsem.

"Nevím." Pokrčil jsem rameny.

"Už s tím přestaň."

"Jo."

"Nikdy se nepoučíš."

"No asi ne."

"Určitě." Odfrkl jsem si.

"Promiň."

"Promiň, že se to vážně Shigeru nenaučíš."

"No asi nenaučím."

"Asi určitě."

"No jo." Takhle jsem odpovídal všem dlouho dobu nemůže čekat, že se to jen tak odnaučím.

"Shigeru! Ale už vážně, nech toho!"