Fatální pád

14. kapitola

Prvních pár vteřin si myslel, že už je příliš pozdě. Při jeho vyznání ztuhla a jen na něj zírala. To, že momentálně seděla na jeho erekci, ještě neznamenalo, že nešlo jen o poslední sex na rozloučenou.

Možná jí ublížil tolik, že navzdory tomu, že ho milovala, už ho nikdy nechtěla vidět. Nebyl schopen posoudit její reakci, protože o nymfí mentalitě nevěděl v podstatě nic. A tak jen čekal na její verdikt.

Náhle se její oči zaplavily novými slzami. Pak se široce usmála a v mžiku ho opět políbila. Okamžitě ji sevřel ještě pevněji a vložil do svých polibků všechny své city k ní a vášeň. Neopouštěla ho.

V následujících hodinách se s ní miloval snad ve všech pozicích, co znal. Pod korunou toho zvláštního stromu jí šeptal svou lásku znovu a znovu, když ji naplňoval pomalými přírazy.

Fascinovaně pozoroval její krásu, když se společně umyli v průzračném jezírku, jen aby si ji mohl poté okamžitě opět nárokovat. V modrém světle její kůže se šupinami zářila přímo étericky.

Ani když se oba dostatečně nasytili, nemohl se jí přestat dotýkat. Přejížděl prsty přes její pokožku a sledoval její křivky, aby si je pečlivě vryl do paměti, i když ji už nikdy neplánoval pustit z dohledu.

„Půjdeš se mnou," zeptal se jí a jejich pohledy se zase střetly.

Usmála se a dlaň mu přiložila na tvář. „Kam bychom šli?"

„Domů," odpověděl jí a snažil se v jejím obličeji číst její reakci, „vrátíš se na Dračí spár?"

Hermionin výraz posmutněl, až se začal bát, že řekne ne. „Jsem nymfí princezna, Draco. Co bych dělala na pirátské lodi?"

Vnitřně si oddechnul. Takže neodmítla, jen netušila, co se stane. „Nebyla bys tam jako nymfí princezna. Velela bys lodi společně se mnou," pronesl a sehnul se pro další polibek, „jako můj partner." Znovu jí políbil. „Jako má..." Nervózně se zarazil. „Jako má žena."

Hermiona překvapeně vytřeštila oči. „Žádáš, abych si tě vzala?"

„Ano," hlesl, „teda, ne hned... jednou... jestli budeš chtít." Pohladil jí po tváři a snažil se uklidnit. Nemusela se stát jeho manželkou okamžitě, ale ta představa ho naplnila takovým pocitem majetnictví, že jím to neskutečně otřáslo. „Vím, že jsem impulzivní a temperamentní. A vůbec si tě nezasloužím. Ale potřebuji tě víc než cokoliv na světě."

Hermiona se při jeho slovech odvrátila a zase posmutněla. „A co ostatní? Máš celou posádku, o kterou se musíš starat." Opět se na něj podívala. „Ohrozil bys všechno, co si získal? Jen kvůli mně?"

Sevřel její obličej v dlaních a věnoval jí pomalý hluboký polibek. „Jsi to největší riziko, jaké jsem kdy podstoupil," připustil a poté se široce usmál, „ale také ten největší poklad. Nevyměnil bych tě za nic na světě."

~~~~~~~

Kdyby si nebyla naprosto jistá, že posledních pár hodin nepatřilo k jejím barvitým snům, asi by neuvěřila svému štěstí. Miloval ji. Její skutečné já. Vzdal se své nenávisti a hodlal obětovat ještě více. Jen aby zůstali spolu.

„Půjdu s tebou," stačila jen říct, než znovu uchvátil její rty a líbal ji jako hladový muž.

Nakonec se oba oblékli a posbírali své zbraně. Hermiona vzala Draca za ruku a společně se vydali ven. Už se nemohla dočkat, až opět uvidí své přátele. Až je obejme a už nikdy neopustí. Stískalo by se jí sice po matce a sestrách, ale vždy se sem mohla vrátit na návštěvu.

Z myšlenek jí vytrhl Draco. Náhle pevně sevřel její paži a ztuhl na místě. Před vchodem do jeskyně čekala početná jednotka ochránců království v tyrkysovém oblečení se zbraněmi připravenými k boji. Uprostřed skupiny uviděla svou matku v jasně bílých šatech.

„Chopte se ho," rozkázala královna Marina přísným chladným hlasem.

Čtyři nymfí bojovníci okamžitě obklíčili Draca, který zareagoval přesně jako pravý pirát. Tasil meč, ostražitě si udržoval odstup od protivníků a zároveň tu a tam pohlédl na Hermionu.

„Matko, přestaň," pokoušela se situaci zvrátit Hermiona a postavila se mezi Draca a matčiny vojáky.

Královna však byla neoblomná. „Hermiono, co to děláš?! Ten prašivý pirát musí být potrestán. Znovu už Neptunovu korunu neukradne a tobě..."

„Ne," zakřičela Hermiona. Při myšlence na to, že by opět Draca ztratila, jí projel neskutečný strach, než ho nahradilo odhodlání bránit ho. Přestože se přímo nedotýkala vody, magie oceánu jí zašimrala pod kůží a ona se po ní natáhla. Voda v zátoce se zvedla do obrovské vlny, která se na Hermionin pokyn zastavila těsně nad její matkou a nymfími bojovníky. Moře opět odpovědělo na její volání a přišlo jí na pomoc.

Královna Marina zírala šokovaně na mocný živel, než se s údivem obrátila k Hermioně. „Jak jsem to mohla nevidět," pronesla nevěřícně, než se opatrně přiblížila k Hermioně a Dracovi. Natáhla paže a jemně sevřela Hermioniny ruce ve svých. „Čekáme roky na dalšího vládce oceánu a přitom byl vybrán už dávno."

Hermiona překvapeně povolila sevření magie a voda v zátoce se zase uklidnila. „Já," hlesla tázavě.

Její matka přikývla. „Tvůj otec to musel tušit. Trénoval tě a učil. Vždycky ti naslouchal a vedl tě..."

„Nechci být královna," přerušila ji Hermiona rozrušeně, „nikdy jsem po tom netoužila."

Královna Marina se usmála a objala ji. „Nemusíš být, pokud si to nepřeješ." Její matka se odtáhla a sevřela v dlaních Hermioninu tvář. „Kamkoli půjdeš, tvá síla tě bude následovat. Vládce oceánu nedělá jeho koruna ani trůn." Přitáhla Hermionu k sobě a přitiskla své čelo na její. „Je-li on tvůj osud, pak běž, kam tě srdce povede, holčičko."

Hermioně se v očích objevily slzy. Tajný odchod byl něco jiného než loučení. To bolelo ještě více. „Ale co království? Co mé sestry?"

Matka ji pohladila dlaní po vlasech. „Pokud tě bude třeba, poznáš to. Do té doby se o nymfí říši s tvými sestrami postaráme. Kdo ví? Třeba tahle změna přinese něco velmi dobrého."

A s těmi slovy si řekli sbohem. Hermiona pokračovala s Dracem k lesu a dívala se za mávající matkou, dokud jí nezmizela za stromy. Cítila neskutečný smutek. Pak ji Draco stiskl ruku a usmál se na ni. A bolest z odchodu nahradilo štěstí. Vracela se domů.

˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙

Přidávám další část příběhu.

Příště nás čeká ještě epilog.

Vaše Elisabeth226 :-)