Fatální pád

13. kapitola

Nejposvátnější jeskyně království nymf působila tiše. Ostatní strážci na noc někam odešli. Možná hloubali v prastarých svitcích v palácové knihovně nebo o tajemných proroctvích někde v osamělých chodbách kdesi hluboko v podzemí za svatyní.

Hermiona zůstala na stráži u Neptunovy koruny. Dívala se dolů na ten klenot, který vůbec nevypadal jako artefakt, jehož nositel dokázal vládnout nesmírnou mocí. Kéž by alespoň věděla, jestli se oceánem vyvolený následník jejího otce ukáže. Jestli její bolest se nakonec nestala zbytečným utrpením.

Natáhla ruku, aby se dotkla tmavě modrého kamene uprostřed mušle, kterou měl obvykle položenou vládce oceánu na čele. Špičky prstů téměř pohladily nádherný drahokam, když ji zamrazilo na zádech a instinkt jí řekl, že nebyla sama.

Prudce se otočila a poté okamžitě ztuhla. Jedna její část stále doufala, že ho znovu uvidí. Ale ta druhá ji přinutila okamžitě sevřít rukojeť meče a tasit, jakmile se jejich pohledy střetly.

Zíral na ni s výrazem údivu, ale pak se náhle vzpamatoval. Jeho rty se zkroutily do zlomyslného úšklebku, jakmile si všiml, že ji naprosto šokoval svou přítomností. „Ty si vážně věřila, že si mi unikla," zeptal se jí.

Král pirátů se k ní pomalu blížil zdánlivě uvolněným krokem a spokojeně sledoval, když před ním začala couvat. Nehodlala udělat stejnou chybu jako na jeho lodi, když zaváhala a nechala ho ji zranit. Takže se jen mezi nimi snažila udržet nějakou vzdálenost a mlčky na něj hleděla.

Její nedostatečná reakce u něj vyvolala vztek. Náhle prudce vyrazil vpřed a ona na poslední chvíli uhnula ostří jeho meče, co jí prosvištělo hned vedle hlavy. Plynulými pohyby odrážela jeho následné útoky a nenechala se zmást falešnými výpady, které už znala.

Jeho hněv a nenávist, co z něho sálaly, jen způsobovaly další a další bolestivé šrámy na jejím srdci. A přesto nedokázala ukončit jeho život a s ním i její trápení. A tak se pouze bránila. Možná někde ve skrytu duše doufala, že se někdo objeví a on kvůli přesile bude muset utéct. Jenže nikdo nepřicházel.

Jakmile si Malfoy všiml, že se ho vůbec nesnažila zasáhnout, rozhněvalo ho to snad ještě víc. Při dalším falešném výpadu jí podtrhl levé lýtko, ale ona se nevzdala tak snadno. Při pádu zahákla nohu za jeho a strhla ho na sebe. Jejich zbraně zařinčely při dopadu na skalnatou zem kousek od nich.

Tvrdě na ní dopadl, ale okamžitě se nadzvedl. Jeho meč byl sice mimo dosah, ale vytáhl z pouzdra na boku jeho dýku a její špičku jí bolestivě zaryl do hrudi. 

Malfoy prudce dýchal a zíral jí do očí. Tahle situace jí přišla žalostně známá. Jenže teď netrénovali na Dračím spáru a on se jí nechystal políbit. Jeho šedé duhovky netmavly touhou ale zuřivostí.

„Asi si teď říkáš, proč si mě jen nezabila, když si měla šanci," prohlásil posměšně.

Ale i když z něj čišela zloba a jeho náklonnost úplně zmizela, stále se nedokázala přimět k tak silné nenávisti, aby ukončila jeho život. „Nemohla jsem," přiznala mu, „ani tehdy ani teď."

Na moment naklonil zvědavě hlavu na stranu, jako by uvažoval o tom, co řekla. Na kratičkou chvíli zase vypadal jako její Draco. Ale stejně rychle se jeho obličej změnil na nemilosrdnou krutost.

„Tvá chyba," zavrčel a špičku dýky ještě více přitlačil do její hrudi tam, kde když se jí tolikrát dotýkal, cítil tlukot jejího srdce. „Nějaká poslední slova," hlesl jí zblízka do tváře, jako by dychtil vidět co nejlépe, jak světlo z jejího pohledu vyhasíná.