Something like friends

17.část

Jerri

Následující dva týdny jsem každé odpoledne trávila s Nickem. Někdy jsme se šli projít, nebo do kina. Bral mě také často do restaurací na skvělé jídlo.

Tak nějak jsem si už zvykla na jeho blízkost. Už ani nespal na matraci, připadalo mi to divné nechat ho spát na zemi, když mám velkou manželskou postel.

Večer jsme se vždy podívali na nějaký film a pak šli spát.

Ale dnes bylo něco jinak. Když jsem si totiž připravovala pití do školy, cítila jsem na zátylku jeho upřený pohled. Neustále mě pozoroval a v očích se mu zračila bolest.

"Stalo se něco?" zeptala jsem se ho nesměle.

Asi jsem ho vyrušila myšlenek, protože sebou při zvuku mého hlasu trhl. "Ne, nic," odpověděl po chvíli jakoby nic.

Ale já už si před pár dny všimla, že něco není úplně v pořádku. Choval se opravdu zvláštně. Tak třeba včera: chtěla jsem se jít převléknout, jenže on se po mě neustále díval. Vůbec ho nenapadlo se otočit. A v očích měl takový skelný pohled. Vyřešila jsem to odchodem do koupelny.

♣♣♣

Škola probíhala normálně. Než nám však skončila poslední hodina, začalo hustě mrholit. Pospíchala jsem domů, aby mě déšť nestihl promočit skrz naskrz.

Odhodila jsem svou tašku do kouta pokoje a šla se osprchovat, po vyčerpávající dvouhodinovce tělocviku. Zrovna, když jsem si umývala vlasy, bylo slyšet bouchnutí vchodových dveří.

Rychle jsem se domyla a vysušila vlasy fénem.

"Babí?" zavolala jsem do ticha domu. Žádné odpovědi jsem se, ale nedočkala. Vyšla jsem ze svého pokoje zabalená jen do ručnímu, v hlavě už mi běžely představy o zločinném vniknutí.

V tom se zpoza rohu vynořila postava, ale v šeru, které způsobila bouřka jsem nemohla rozeznat kdo mi kráčí naproti .

Schovala jsem se za výklenek okna a sochu Leonarda DaVinciho, na kterou babička nedala dopustit. Na parapetu ležela tyčka, kterou vkládáme do oken, aby se nezavřely.

Když byla postava asi metr ode mě, pořádně jsem se rozpřáhla a trefila ji do břicha, vší svou silou.

Jenže to nebyl žádný zloděj, ale Nick s kapucí a sluchátky v uších. Tak proto neslyšel moje volání.

Po mé raně spadl na koleno a zmateně se rozhlížel kolem, co ho praštilo.

"Bože, promiň! Já myslela, že jsi zloděj. Není ti nic? To jsem opravdu nechtěla," omlouvala jsem se a podávala mu ruku, abych mu pomohla vstát ze země.

Překvapeně se na mě podíval. Sluchátka už mu dávno spadly z uší. "Já...šel jsem běhat, protože nám praxe skončila dřív. Jenže pak začalo pršet a tak jsem se vrátil. Ale opravdu jsem nečekal zmlacení tyčkou," řekl s pohledem na dřevěnou zbraň, kterou jsem pořád držela v ruce.

Okamžitě jsem tyčku odhodila.

"Moc mě to mrzí," pořád jsem se omlouvala.

"To nic. Reagoval bych stejně," odpověděl s úsměvem na rtech.

Teprve teď jsem si uvědomila, že na sobě mám pořád jen ten ručník.

Podívala jsem se na Nicka, jestli si toho všiml. Rty měl roztažené do širokého úsměvu a pozorně mě sledoval. Takže všiml.

"J-á sse půjdu převléknout," vykoktala jsem rozpaky.

Otočila jsem se na patě a běžela do pokoje. Hodila jsem na sebe první oblečení, co jsem našla a vydala se do kuchyně, udělat si něco k snědku.

Nick už na mě čekal u kuchyňského stolu s hrníčkem kouřícího se čaje.

Udělala jsem si toasty a přisedla si k němu.

Zase mě pozorně sledoval, když jsem jedla. A tak jsem se ho zeptala: "Proč se na mě pořád tak díváš?"

Zřejmě nečekal takovou otázku, protože sklopil svůj pohled.

"Protože jsi nejhezčí holka, jakou jsem viděl," řekl tiše.

Překvapeně jsem na něj zůstala zírat.

"Cože?" vyjelo mi z krku, bez toho aniž bych si to promyslela.

Stále měl pohled upřený na šálek čaje.

"Slyšela jsi dobře. Něco jsem k tobě začal cítit už při našem prvním setkání. A když jsme se potkali v tom lese, bral jsem to jako znamení. Ale musíš pochopit, že jsem vůbec neplánoval, že tady budu bydlet. To se nějak semlelo samo," vysvětloval mi své pocity.

Najednou zvedl hlavu a upřeně se mi zadíval do očí. Naklonil se ke mě, dal mi letmý polibek na rty, zvedl se od stolu a než jsem stihla nějak zareagovat, domovní dveře klaply a on byl pryč.

*:O first kiss! :33 Co říkáte na vývoj událostí?*
*Tato kapitola je věnovaná Tanejhorsi1 :'*, snad se líbí*
*Do hope you like it :) u další kapitoly*
*Lucc*