Víc než jen škola

1. Dokonalý kluk

Kath si vždy přála, aby byla pro kluky víc viditelná. Zvlášť pro jednoho. Lucas byl vysoký, modrooký krasavec s blonďatými, kudrnatými vlasy. Mohl by se klidně živit jako model, pomyslela si Kath zasněně. Jen škoda, že ji tak přehlíží...

Byla to pravda, ze celé dva týdny, od doby kdy se Kath nastěhovala na internát, na ni promluvil všeho všudy dvakrát. Poprvé když potřeboval půjčit tužku, podruhé když se klukům o přestávce odkutálel balón ze hřiště. "Ten trapnej moment bude mít v paměti určitě ještě hodně dlouho", povzdechla si pro sebe Kath.

"A to jsem se chtěla ucházet o místo ve školním fotbalovým týmu. Po tomhle se u hřiště nemůžu ani ukázat. Ale stejně nevim, jestli by fotbal byl to pravý." Do onoho incidentu jí celkem šel, ale stejně si nebyla jistá, jestli by chtěla být v týmu se samými kluky. I když je jeden z nich Lucas. Nebo možná právě proto.

Když se první týden ptala ve třídě, který z místních klubů si vybrat, ten fotbalový ji nikdo příliš nedoporučoval. Ostatní holky se ji od něj vlastně snažily vyloženě odradit. A nešlo jen o fotbal. "Od něj" znamenalo totiž spíš od Lucase. Dokonce i Amanda, Kathina největší kamarádka, ji podezírala, že se o fotbal zajímá jen kvůli němu. A Kath sama si občas říkala, jestli to vlastně není pravda. V poslední době se její život opravdu točil jen kolem Lucase. "Což je smutný, vzhledem k tomu, že jsem na něj včera cestou do jídelny zamávala a on mi nevěnoval jedinej pohled", pomyslela si. "Proč se musí bavit snad se všema ostatníma holkama, jen se mnou ne? To vypadám tak blbě? Nebo jsem tak nezajímavá?"

Pravdou ale bylo, že Lucas sám se ani s ostatními zas tolik nebavil. To spíš ony s ním. Kath občas přišlo, že v celém ročníku neexistuje snad jediná holka, která by do něj nebyla bezhlavě zamilovaná. "Proč na něj musí mít všechny crush?! Vždyť Rebecca se dneska schovala do jeho skříňky, jen aby mu mohla dát dárek k svátku! Chvíli vypadal, že dostane infarkt, tak by si ji třeba mohl aspoň pro příště zamykat..."

"Hej, Kath, tadyyy!" Kathiny myšlenky přerušil hlas nejlepší kamarádky Amandy. "Pojď sem, držím ti místo u stolu!" Kath si opatrně prokličkovala cestu hloučkem postávajících spolužáků a těžce dosedla vedle ní. "Co se zas tváříš jak kdyby ti spadly hračky do kanálu?", zeptala se Amanda. "Cože? Netvářím, tohle je můj normální výraz." "Jo, už to tak vypadá." ušklíbla se její kamarádka. "Hele, nech mě být.", odsekla Kath. Normálně ji Amandiny poznámky tolik nevytáčely, ale teď na ně vůbec neměla náladu. Což bylo něco co Amanda většinou nedokázala pochopit. "Je jak rádio", pomyslela si Kath. I přes to, že si Amandu přála občas vypnout a frustrovalo ji, že to nejde, měla ji docela ráda. S nikým jiným se tady zatím nedokázala tak sblížit.

Většinu času tichou, vysokou zrzku potkala hned první den. Poté, co ji babička nechala na pospas děsivé paní Harlowové, byla odvedena do svého pokoje v devátém patře ubytovny. Otevřela dveře a vešla do pokoje. Najednou se jí zmocnil takový zvláštní pocit. Zleva se ozvalo podivné zapraskání. Kath se rychle otočila za zvukem a v tu ránu ztuhla.