Víc než jen škola

11. Zkouška

Dívky měly jen taktak čas nějak zareagovat. Amanda Kath duchapřítomně odtáhla od dveří a rychle se vměstnaly do maličké úklidové komory. Měly štěstí, že nebyla zamčená. S obavami potmě sledovaly škvíru v nedovřených dveřích. Nezbývalo než doufat, že paní Harlowová neslyšela nic z toho hluku, co při útěku způsobily. 

Kroky se před ředitelnou na chvíli zastavily, ale pak neomylně zamířily směrem k úklidové místnosti. Ozvalo se vrznutí otevírajících se dveří a v kuželu světla z chodby se objevila postava. Na několik vteřin se zadívala do místnosti, pak však dveře zavřela. 

Klapot podpatků už před hezkou chvílí dozněl v dálce, když z hromady toaletních papírů a papírových utěrek vykoukla Kathiina hlava. Amanda, která se raději vmáčkla za dveře, vyprskla smíchy. "Ty sis teda našla místo na schování." komentovala Kathiinu skrýš. "Hlavně, že fungovalo." řekla Kath, zatímco se snažila dostat z hromady, aniž by ji moc rozházela. "Já jsem možná v toaleťáku, zato ty máš na rameni pavouka. Amanda vykřikla a setřásla ho. "Tiše." napomenula ji Kath, "Ještě nás někdo uslyší." 

Ráno dalšího dne se neslo ve znamení nervozity. Kath skoro nedokázala jíst. Nakonec do sebe zvládla nasoukat aspoň půl rohlíku a zapila to čajem. Nejprve je čekala písemná část. Kath nepřišla nijak snadná, přesto si věřila, že minimálního potřebného počtu bodů by dosáhnout mohla. O přestávce po písemce se setkaly s Amandou.

"Tak co?" zeptala se kamarádky Kath. "Nevim. Bylo to dost hrozný. I když ne až tak, jak jsem čekala, nemám úplně prázdnej papír." shrnula Amanda svoje dojmy.  "Já se víc bojím tý části teď." přiznala Kath. Čekání bylo nekonečné. Zatímco Amanda byla v abecedě na začátku, Kath si musela počkat opravdu dlouho. Samozřejmě si s sebou nevzala žádné jídlo, takže jí po dvou hodinách už nahlas kručelo v žaludku. Palčivý hlad ale ani nevnímala. Lucase vyvolali brzy po Amandě a Kath na něj nedokázala přestat myslet. Tolik doufala, že zkoušku zvládne. On i ona...

"Slečna Parkerová. Parkerová, Kath!" vrátil ji zpátky do reality hlas profesora Murphyho. "Následujte mě, prosím." Kath sotva nesly nohy, přesto odhodlaně klopýtala za profesorem. Musím to aspoň zkusit., opakovala si v duchu. Jak všichni očekávali, úkoly se opravdu losovaly. Pan Murphy před ní postavil velmi staře vypadající klobouk a vybídl ji, aby si z něj vytáhla papírek. Kathiina ruka chvíli šátrala, pak jeden vytáhla a podala panu Murphymu. "Jezero." přečetl profesor slovo, jenž na papírku stálo.

To Kath o jejím úkolu moc neprozradilo, i když jí bylo celkem jasné, kde ho bude plnit. Asi kilometr od budovy školy totiž jedno jezero bylo. Kath k němu došla jen párkrát, někteří její spolužáci se tam ale chodili s oblibou koupat. Učitelé místo úkolu ale zřejmě za tak zjevné nepovažovali, neboť Kath byly zavázány oči šátkem. Naštěstí takto nemusela jít až k jezeru, protože před budovou bylo připraveno auto. Jak kdybych nevěděla, kam jedeme. Fakt bizarní... , pomyslela si Kath, když ji do něj usazovali.

Auto brzy zastavilo. Kdosi  otevřel dveře a pomohl ji vystoupit. Po pár nejistých krocích jí bylo řečeno, ať se posadí. Jakmile ucítila, že bezpečně sedí na dřevěné lavičce, přestala si dělat starosti o to, že zakopne a veškerá její pozornost se přesunula ke zkoušce. "Co bude mým úkolem?" zeptala se nahlas. 

Chvíli nikdo neodpovídal, ticho přerušoval jen Kathiin prázdný žaludek. A to pořádně. Lavička, na níž seděla, se jakoby zhoupla. Fakt bych se asi měla najíst., uvědomila si Kath. Nebo tu sebou brzo seknu. "Co bude mým úkolem?", zopakovala. 

Zlověstný hlas paní Harlowové konečně odpověděl na její dotaz. "Dostat se zpátky do auta."