Nohy jí šustily v mokré trávě, občas ji do nich ostře šlehla větvička. Večer zřejmě trochu pršelo. Ponožky jí brzy prosákly vodou a chodidla jí nyní svíral ledový chlad. Kromě něj cítila ještě opojnou vůni jehličí. Les byl klidný, slyšet byl jen mírný vánek v korunách smrků. V dálce se ozvalo soví zahoukání.
Kath, překvapivě pro sebe samu, necítila strach. Vlastně jí les připadal jako docela hezké místo. Proč sem nechodí častěji? Ztracena v myšlenkách málem sešla z cesty. Naštěstí se včas vzpamatovala a přinutila se soustředit na sledování sotva znatelné pěšinky. Odchýlit se od ní by celý výlet asi podstatně prodloužilo, les byl totiž dost hustý a mimo cesty by se v něm obtížně orientovalo. Takto by však měla být u studánky brzy.
Jak se blížila, stále víc se jí vracely vzpomínky na události onoho večera, kdy zmizel Matthew. Čím hlouběji v lese byla, tím méně chápala, co se mu mohlo stát. Po žádných divokých zvířatech nebylo totiž ani památky. Možná ale měla dnes jen štěstí. Někde v hloubi duše však jisto jistě věděla, že pravý důvod bude jiný. A tajemný rozhovor, který s Amandou odposlechly, tento jinak zatím nepodložený pocit podporoval. Ale jaké jiné nebezpečí se může v lese skrývat?
Konečně došla ke studánce. Klekla si přímo vedle ní, natočila na sebe mobil a s bleskem vyfotila selfie. Byla to zvláštní fotka, ale dost jí to na ní slušelo. Ještě aby ne, vždyť na sobě měla pořád to, co na party. Možná by šla i na insta, uvažovala Kath, Ale uvidím, tohle můžu řešit, až budu zpátky. S potěšením si představila Rebecčin naštvaný výraz. Najednou se jí však úsměv vytratil z tváře.
Nevěděla proč, ale v průběhu chviličky se jí úplně změnila nálada. Cítila zvláštní napětí, které vůbec nebylo příjemné. Rychle vstala od studánky a rychlým krokem pospíchala nazpátek. Les se nějak změnil. Na chvíli se zastavila, aby zkontrolovala, kudy má jít dál. A v tom jí to došlo.
Bylo ticho. Až moc... Nepohnul se ani lísteček, žádné šustění v podrostu, žádné soví houkání. Zkrátka vůbec nic. Les jako by byl mrtvý. Věděla, že něco není v pořádku. Rychle se dala opět do pohybu. S každým dalším okamžikem však cítila větší hrůzu. Už skoro běžela. Větvičky jí šlehaly do rukou a obličeje. Vlastně si už ani nebyla jistá, jestli je pořád na cestě. Ale bylo jí to jedno. Věděla, že musí být blízko okraje lesa a brzy bude venku, ať půjde po cestě nebo ne. Pokud bude dost rychlá...
Divný pocit totiž neustupoval, naopak stále sílil. Kath si byla téměř jistá, že je někdo nebo něco v lese s ní. A že je blízko.
Prodrala se další skupinou smrčků, když se po její pravé ruce, asi sto metrů od ní, objevil posed. Nikdy neslyšela o tom, že by tu nějaký měl být, byl však dost dobře schovaný, a z většiny míst tak nejspíš nešel vidět. Každopádně usoudila, že cesta z lesa bude spíše opačným směrem. Běžela tedy vlevo. Byla dost udýchaná a unavená. A stále stejně vyděšená, nedovolila si proto zpomalit. To něco bylo stále blízko, ale v dálce už viděla konec lesa. Zbývalo jí asi posledních třicet metrů, když se před ní náhle ozvalo zapraskání.
ČTEŠ
Víc než jen škola
Teen FictionKdyž Kath nečekaně přestoupí krátce po začátku školního roku na novou střední školu, nemá vůbec tušení, co všechno ji čeká. Dokáže si v novém prostředí najít přátele, lásku? A proč je vlastně zrovna tady?