Víc než jen škola

18. Noční procházka

Nohy jí šustily v mokré trávě, občas ji do nich ostře šlehla větvička. Večer zřejmě trochu pršelo. Ponožky jí brzy prosákly vodou a chodidla jí nyní svíral ledový chlad. Kromě něj cítila ještě opojnou vůni jehličí. Les byl klidný, slyšet byl jen mírný vánek v korunách smrků. V dálce se ozvalo soví zahoukání. 

Kath, překvapivě pro sebe samu, necítila strach. Vlastně jí les připadal jako docela hezké místo. Proč sem nechodí častěji? Ztracena v myšlenkách málem sešla z cesty. Naštěstí se včas vzpamatovala a přinutila se soustředit na sledování sotva znatelné pěšinky. Odchýlit se od ní by celý výlet asi podstatně prodloužilo, les byl totiž dost hustý a mimo cesty by se v něm obtížně orientovalo. Takto by však měla být u studánky brzy.

Jak se blížila, stále víc se jí vracely vzpomínky na události onoho večera, kdy zmizel Matthew. Čím hlouběji v lese byla, tím méně chápala, co se mu mohlo stát. Po žádných divokých zvířatech nebylo totiž ani památky. Možná ale měla dnes jen štěstí. Někde v hloubi duše však jisto jistě věděla, že pravý důvod bude jiný. A tajemný rozhovor, který s Amandou odposlechly, tento jinak zatím nepodložený pocit podporoval. Ale jaké jiné nebezpečí se může v lese skrývat?

Konečně došla ke studánce. Klekla si přímo vedle ní, natočila na sebe mobil a s bleskem vyfotila selfie. Byla to zvláštní fotka, ale dost jí to na ní slušelo. Ještě aby ne, vždyť na sobě měla pořád to, co na party. Možná by šla i na insta, uvažovala Kath, Ale uvidím, tohle můžu řešit, až budu zpátky. S potěšením si představila Rebecčin naštvaný výraz. Najednou se jí však úsměv vytratil z tváře.

Nevěděla proč, ale v průběhu chviličky se jí úplně změnila nálada. Cítila zvláštní napětí, které vůbec nebylo příjemné. Rychle vstala od studánky a rychlým krokem pospíchala nazpátek. Les se nějak změnil. Na chvíli se zastavila, aby zkontrolovala, kudy má jít dál. A v tom jí to došlo.

Bylo ticho. Až moc... Nepohnul se ani lísteček, žádné šustění v podrostu, žádné soví houkání. Zkrátka vůbec nic. Les jako by byl mrtvý. Věděla, že něco není v pořádku. Rychle se dala opět do pohybu. S každým dalším okamžikem však cítila větší hrůzu. Už skoro běžela. Větvičky jí šlehaly do rukou a obličeje. Vlastně si už ani nebyla jistá, jestli je pořád na cestě. Ale bylo jí to jedno. Věděla, že musí být blízko okraje lesa a brzy bude venku, ať půjde po cestě nebo ne. Pokud bude dost rychlá...

Divný pocit totiž neustupoval, naopak stále sílil. Kath si byla téměř jistá, že je někdo nebo něco v lese s ní. A že je blízko. 

Prodrala se další skupinou smrčků, když se po její pravé ruce, asi sto metrů od ní, objevil posed. Nikdy neslyšela o tom, že by tu nějaký měl být, byl však dost dobře schovaný, a z většiny míst tak nejspíš nešel vidět. Každopádně usoudila, že cesta z lesa bude spíše opačným směrem. Běžela tedy vlevo. Byla dost udýchaná a unavená. A stále stejně vyděšená, nedovolila si proto zpomalit. To něco bylo stále blízko, ale v dálce už viděla konec lesa. Zbývalo jí asi posledních třicet metrů, když se před ní náhle ozvalo zapraskání.