Víc než jen škola

4. Oddělit zrno od plev

Od toho dne uplynuly už celé dva týdny a Kath stále více propadala panice. Nepomáhalo ani Amandino uklidňování. Nebylo divu, vždyť zkoušky klepaly na dveře. A učitelé měli kdoví proč potřebu to neustále připomínat. Dokonce i na jindy klidné Amandě bylo tušit, že je nervózní.

"Myslíš, že to fakt myslí vážně?" Kath se třásl hlas, "Opravdu nás vyhodí, když to neuděláme?" Amanda na ni vrhla neveselý úsměv. "Jo, myslí." Chvíli seděly potichu a poslouchali naléhavý hlas pana Murphyho, který snad už popáté vysvětloval význam následujících několika dní pro životy studentů. Bude to prý takové síto, oddělující zrna od plev... ať už to znamená cokoliv. Jak kdyby jsme potřebovali vystrašit ještě víc., pomyslela si Kath. V celé třídě nebyl snad jediný člověk, který nepociťoval úzkost. Vlastně až na jednoho.

"Co když to nezvládnu? To už se pak nikdy neuvidíme? A co když pak už nikdy neuvidím Lucase?" šeptala Kath do kamarádčina ucha vyděšeně. "Že to udělá Lucas ti slíbit fakt nemůžu." opáčila Amanda. "Ani že já, ale narozdíl od něj se aspoň snažím." Jakkoli to Kath nerada slyšela, něco na tom bylo. Lucas byl jediný, kdo si ze zkoušek vůbec nic nedělal. Jedna její část ho za to obdivovala, druhé jeho sebejistota připadala nebezpečně přehnaná. Ale obě se shodovaly na tom, že je naprosto úžasný. 

Amanda měla zřejmě jiný názor. "Co si o sobě vůbec myslí? Jen proto, že je jeho otec hlavou Světového společenství zemského živlu, nemusí mu přece všechno jít samo." "Promiň, " dodala, když si všimla Kathina nespokojeného výrazu. "Nechci ti pomlouvat kluka, ale chová se někdy fakt divně." "Kéž by byl můj kluk..." povzdechla si Kath unaveně.

"Ty aspoň zvládáš matiku", pokračovala Amanda, "a ájinu a biolu. Já v matice nespočítám vůbec nic a ani s tím ostatním to není žádná sláva." Kath se na ni pomalu otočila a vyhrkla: "A uvědomuješ si, že aspoň ovládáš blesky? Že něco umíš? Já pořád nevím proč tu jsem, co když neovládám nic? Co když ani u zkoušky nic nepředvedu?" "Ticho tam vzadu!" napomenul je pan Murphy. Dívky ztichly a do konce hodiny zůstaly ponořené ve svých chmurných myšlenkách.

O přestávce přišla Kath za svou nejlepší kamarádkou, která se znuděně opírala o zábradlí na vrcholu schodiště, aby se jí omluvila: "Promiň, nechtěla jsem na tebe tak vyjet. Jen fakt nevim, co mám dělat. U zkoušky budu muset schopnosti použít...". "To zvládneš, a taky promiň." snažila se ji uklidnit Amanda. "Nikdo neví, jak to plánují testovat. Starší spolužáci říkali spoustu zvláštních věcí, ale zdá se, že se ten test každej rok mění. A někteří při něm prej zvládli věci, co ještě nikdy. To, že je to zkouška, nejspíš dělá svoje. Určitě to zvládneš taky." "Ale jak to teda probíhalo? V čem to může být tak jiný než když se snažíme cvičit u nás v pokoji?" vyzvídala Kath. "Tiše," napomenula ji Amanda, "vlastně nikdo z těch, kterejch jsem se ptala, mi moc neřekl. Vypadali skoro jako by o tom nesměli mluvit. Nebo nechtěli."

"Čau, smraďošky.", přerušil jejich konverzaci hlas Rebeccy. "Třesete se strachy před zkouškama? Měly byste, zvlášť ty.", řekla posměšně směrem ke Kath. "Připomeň mi, cože to ovládáš? Aha, nic. To mě mrzí.", vysmívala se Rebecca dál. "Jen pro info: minulý rok někoho v rámci zkoušky poslali do jeskyně v Pustém lese. Od tý doby už ho nikdy nikdo neviděl."

"Tak to pěkně kecáš." ozvala se Amanda. "Nekecám, nejspíš spadl do nějaký propasti a dole se rozmázl. Jako teď ty." zasmála se Rebecca, když nečekaně vší silou strčila do Kath. Ta na nic takového nebyla připravená. Zavrávorala, tělo se jí zaklonilo dozadu až přepadla a vydala se volným pádem dolů ze schodů.