Nikdy neříkej nikdy

1. kapitola

Mamka a moje mladší sestra Lucy se právě vrátily domů. Podle intenzity jejich rozhovoru nejspíš řeší nějakou žhavou novinku.

Ovšem vzhledem k tomu, že jsem neskutečně unavená z brigády, kterou jsem si přes prázdniny domluvila, nemám vůbec chuť vstávat z postele a zjišťovat, co se děje.

Kdyby to záleželo jen na mně, žádnou brigádu bych si nedomlouvala, ale vím, že finanční situace u nás doma není zrovna růžová od doby, kdy se rodiče rozvedli. Dodnes cítím zklamání, že nás táta opustil. Že opustil mě.

Mamka je celé dny v práci, aby nás uživila, když přijde domů je úplně zničená. I přes její snahu často nemám před výplatou žádné peníze.

Pokud mám možnost jí pomoct svou brigádou, chci to udělat i za cenu nejnudnějších letních prázdniny v životě.

"Kate, pojď na chvíli do kuchyně!" ozvala se máma.

S povzdechem se vykopu z postele a jdu za nimi.

"Neuvěříš, co se stalo!" spustila okamžitě Lucy. "Bubeník z One direction si zlomil ruku a proto, že za necelé dva týdny mají velký koncert, vyhlásili konkurs, aby sehnali náhradníka."

"To mají teda smůlu," odpověděla jsem s ironií v hlase. "No snad seženou někoho vyhovujícího jejich dokonalému hudebnímu vkusu."

"Hele nech toho Kate, oni jsou přece naprosto úžasní!" oponovala okamžitě Lucy. Zapomněla jsem, že mám vedle sebe jejich věrnou fanynku. Je z ní bláznivě zamilovaná 13léta závislačka. Ale chápu to, já v jejím věku byla stejná.

"Promiň, já si nemůžu pomoct," odpověděla jsem. Nemám chuť ani náladu teď rozebírat, že jsou nejlepší, nejkrásnější, nejroztomilejší a nevím, co ještě. Místo toho bych radši šla zpátky do postele.

"A proč jste mě vlastně volaly?"

Lucy se podívala na mamku s výmluvným výrazem, že má mluvit ona. "Jednoduše, říkaly jsme si, že bys na ten konkurs měla jít."

"Proč?" vypadlo ze mě bez přemýšlení.

"Proč asi?" odpověděla mamka. "Hraješ na bicí už 7 let, učitel na konzervatoři říká, že máš ohromný talent a..."

"A máš příležitost hrát na koncertu s One direction!" zvolala Lucy. "Musíš tam jít, určitě tě vezmou, budeš s nimi celých 10 dní nacvičovat a pak mě s nimi seznámíš!"

Jen to ne, 10 dní nacvičovat s těmi namyšlenými a vyumělkovanými zpěváčky. Na to zapomeň, pomyslela jsem a chystala si nějakou poznámku, kterou bych ji uzemnila.

Naštěstí se do toho vložila mamka: "Vím, že to není tvoje nejoblíbenější kapela, ale byla by to pro tebe skvělá zkušenost. Navíc vyděláš víc než já za dva měsíce v práci. Nerada to říkám, ale pomohlo by nám to."

Můj narůstající vztek okamžitě vymizel. Má pravdu. Ona se snaží, abychom se měly dobře a já bych zahodila takovou příležitost? Navíc to ona mě celou dobu podporovala, abych se hudbě věnovala. I když jsme často neměli peníze na zaplacení hudební školy, dělala vše proto, aby mě na ní udržela.

Ne, ne, ne. Já s nimi nehodlám spolupracovat! Nemám ráda celebrity, které si sobecky žijí svůj bezchybný život a vůbec neví, jaká je realita.

Ale říct tohle nemůžu, mamka by mi okamžitě vyčetla, jak jsem nevděčná dcera. A měla by samozřejmě pravdu. V každém případě to nepotřebuju slyšet.

A co třeba zlatá střední cesta?

I kdybych šla na konkurs, bude tam stovka nejlepších bubeníků z města a já nebudu mít šanci vyhrát. To není špatný kompromis.

"Tak fajn, jdu do toho. Kdy je ten konkurs?"

Mamka se na mě zmateně podívala. Nejspíš čekala, že bude muset zkusit všechny metody přemlouvání, aby mě tam dostala. Překvapila jsem jí.

"Je to už zítra odpoledne," zvolala nadšená Lucy. Už si určitě představovala sebe v objetí svých miláčku. Nebo mě? Těžko říct.

Vím, že jsem se rozhodla správně. Zkusit to můžu. Když mě nevyberou, budu pokračovat ve své brigádě a mamka s Lucy na mě nebudou naštvané, že jsem zahodila možnost finančně pomoct naší rodině. Když mě vyberou, tak budu... no vybrána a... a nic, nevyberou mě. Tečka.