Nikdy neříkej nikdy

3. kapitola

Za 5 minut ohlásí výsledky.
Při čekání jsem si nejdřív nadávala, že jsem před nimi ukázala svou slabinu. Nerada ukazuji emoce před kýmkoli, natož pak před těmi pěti 'dokonalými' kluky!

Ale pak mi došlo, že to aspoň úplně pohřbilo naději, aby mě vybrali jako bubeníka. Přece jen, všechno zlé je pro něco dobré.

Konečně přišli ohlásit toho šťastného výherce. Premýšlela jsem, koho by si mohli vybrat. Můj tip padl na asi 25letého kluka v kožené bundě, podle vzhledu by se k nim určitě hodil.

Jakmile vešli do místnosti, tak nějak automaticky se můj pohled stočil na Nialla. Když se naše pohledy střetly, ani nevím proč, ale bylo mi najednou líto, že mu svou odpověď na jeho otázku nebudu moci nikdy vysvětlit a on si bude napořád myslet, že jsem holka, které jde jen o peníze. Zvláštní...

Slovo si vzal Zayn (tedy pokud jsem si jeho jméno dobře zapamatovala): "Na začátek bychom chtěli říct, že všem děkujeme za účast a že bylo velmi těžké mezi tolika úžasnými hudebníky vybrat toho nejlepšího."

"Ale podle spravedlivého hlasování," pokračoval Louis, "vyhrává jednoznačně Kate Thomsonová!"

Stála jsem na místě naprosto neschopná se pohnout. Moje neskrývané překvapení vyvolalo úsměv všech okolo mě.

Je mi ctí, že jsem vás pobavila, ale vysvětlí mi někdo, co to má znamenat? pomyslela jsem si.

"Prosím, pojďte za námi slečno Thomsonová. Musíme zařídit spoustu věcí," vyzval mě pan Danter.

Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem seděla v místnosti s těmi kluky, které nemůžu vystát, a se smlouvou o účinkování v jejich kapele.

Jeden z nich, nejspíš Louis, na mě házel legrační obličeje, zatímco pan Danter nudně vykládal o všech povinnostech, které jako člen kapely mám. Nechtěla jsem se smát, ale to vážně nešlo. Z Louise měl být spíše herec než zpěvák.

"Posloucháte mě, slečno Thomsonová?" zeptal se poněkud nepříjemně pan Danter.

"Poslouchám." odpověděla jsem omluvně a bylo mi hned jasné, že on to tady řídí. On je šéf a není zvyklý na projev jakékoli nekázně.

Pokračoval tedy dál ve svém záživném proslovu o mých povinnostech.

"A co ubytování?" ozval se najednou Niall.

"Jaké ubytování?" zděsila jsem se.

"Vzhledem k malému množství času, které zbývá do koncertu," pokračoval pan Danter, "bude nejlepší, když těch 10 dní budete bydlet v hotelu blízko studia One direction spolu s ostatními. Nebudete tak ztrácet čas dojížděním."

A na to přišli kde? Já jim mám dělat člena kapely a ne člena rodiny, který s nimi bude bydlet!

Na druhou stranu má pravdu, že cesta by mi každý den zabrala docela hodně času.

"No dobrá, ale co to znamená s 'ostatními'?" zeptala jsem se.

"To znamená s námi," odpověděl Zayn tak, jako by se jednalo o ohromnou poctu, "a s dalšími hudebníky a tanečním souborem."

"Měl jsi říct s našimi půvabný tanečnicemi, Zayne!" prohodil vesele Harry a bouchl ho do ramene. Oba se rozesmáli.

Úžasné, já mám bydlet v jednom hotelu nejen s nimi, ale i s holkami, které určitě budou v jednom kuse flirtovat a soutěžit o pozornost těch 5 celebrit. To jsem si vždycky přála!

"Zavezu tě domů, ať si zabalíš věci," nabídl se s úsměvem Niall.

Než jsem stihla odpovědět, že to není potřeba, Louis se k jeho nápadu připojil: "Pojedu taky, někdo musí Nialla hlídat při řízení. Nechceme přece přijít i o druhého bubeníka."

"To abych šla raději pěšky!" prohodila jsem v naději, že je odradím jet se mnou, ale to už mě táhly ven ze dveří.

"Ještě poslední věc slečno Thomsonová," zavolal pan Danter, "smlouva obsahuje povinnost mlčet na veřejnosti o všech věcech, které se týkají kapely nebo chlapců osobně. V případě porušení bude vaše členství v kapele okamžitě zrušeno."

Sečteno podtrženo: přestěhují mě, zakáží mi mluvit, nadiktují, co bude náplní mých následujících dnů. Budu mít vůbec možnost udělat něco tak, jak chci já? Neměla by ve světě celebrit existovat volnost?