Nikdy neříkej nikdy

12. kapitola

Nechtěla jsem se schovávat v hotelu, raději jsem utekla do mojí 'tajemné komnaty', která se mi objevila první den.

Bez přemýšlení jsem seděla na terase a užívala si svobody. Něčeho najednou tak cenného! Nebudou mi už říkat, co mám dělat. Nikdo mě nebude ovládat!

Dobrý pocit vítězství však nevydržel dlouho.

Ochránila jsem sice svou svobodu, ale co ostatní? Nemohla jsem nemyslet na Nialla. Jak vydrží žít v kleci, kterou mu vytvořili? Jak ho můžu ochránit?

Bylo mi smutno. Smutno z toho, že existují lidé, kterým jde jen a jen o ovládání druhých.

"Tušil jsem, že tě tady najdu," zaseptal za mnou z ničeho nic Niall.

"Omlouvám se," spustila jsem. "Já to nezvládnu, nemůžu dělat věci podle nesmyslných příkazů."

"Kate, buď si jistá, že přesně vím, jak se cítíš."

"Ja vím, ty to zažíváš pořad. A abys věděl, obdivuju tě, že dokážeš poslouchat, co ti druzí říkají,"

"Nemáš mě za co obdivovat, je to spíše prokletí," trpce se zasmál. "V každém případě, přišel jsem, abych ti řekl jednu věc: Vím, že je ti odporné podřizovat se Danterovi, ale Kate, my to bez tebe nezvládneme," jeho naléhavý pohled mě paralyzoval.

"Je mi to líto, budete to muset zvládnout..." zašeptala jsem téměř neslyšně.

Niall jen přikývl, chápal, že se nechci vzdát něčeho tak cenného, jako je svoboda. Věděl, jak nepříjemné je žít bez ní.

Teprve teď jsem si všimla, že s sebou přinesl kytaru.

"Můžu?" zeptala jsem se.

"Ty umíš hrát na kytaru?" divil se a podal mi ji.

"Kdysi jsem hrála..."

Kytaru jsem nedržela hodně dlouho, ale pokud vám někdy něco přirostlo k srdci nevadí, že jste to přehlíželi klidně mnoho let, je to tam pořád.

Zahrála jsem kousek Niallovi skladby, kterou složil. Jeho oči se rozzářily. Já si jen povzdechla a začala vzpomínat na minulost...

"Táta mě učil hrát na kytaru. Držet ji pro mě znamenalo být s tatou. Když jsem byla malá, kytara mi přirostla k srdci, neudělala jsem bez ní krok. A stejně silný vztah byl mezi mnou a tátou..."

Niall tiše seděl vedle mě a poslouchal.

"Největší paradox je, že ten kdo mi do rukou kytaru dal mi ji z rukou i vyrval!" Jedna zbloudilá slza mi začala stékat po tváři.

"Když táta odešel, nebyla jsi už schopna vzít kytaru a hrát? Proto teď hraješ na bicí, je to tak?" zeptal se Niall.

"Je to tak. Víš, on mě zklamal, já mu věřila, že mě má rád, ale on mi celou dobu lhal. Kdyby choval v srdci silnou lásku ke svým dětem, neodešel by bez rozloučení..." emoce mě zaplavily a já se v nich začala topit.

"Nechal nás a nezajímalo ho, že jsme neměly co jíst, co si obléct. Byly jsme na něm závislé, to on měl přece živit rodinu!" nemohla jsem pokračovat dál. Niall mě objal a přitiskl k sobě.

Po chvíli jsem to uzavřela slovy: "Od chvíle, co odešel, mám jen jeden cíl: nikdy nebýt na nikom závislá, být svobodná, nenechat se zotročit. Pokud tě někdo ovládá nikdy to nedělá pro tvé dobro."

"Silnějšího člověka než jsi ty neznám," zašeptal Niall a setřel mi zbytky slz z tváře.

Dlouho jsme seděli na té krásné terase. Tak dlouho, dokud se slunce pomalu neschovalo za obzor.