Nikdy neříkej nikdy

Epilog

Všichni se sešli u recepce našeho hotelu, připraveni na loučení se s dočasným bubeníkem.

Co mě překvapilo, byli tady i nějací novináři a fotografové. Zdá se, že čekají emotivně vypjaté loučení.

Ale nebudeme si nic nalhávat, najednou se mi to loučení nezdá tak hrozné. Byla to prostě dobrá zkušenost a děkuji Bohu, že už nikdy neuvidím Jessicu a Dantera.

"Kluci fakt vám to sluší!" řekla jsem Zaynovi a Harrymu, kteří tady s kyselým výrazem ve tváři stáli v županu. No co, sázka je sázka. A aspoň mají fotografové co fotit.

"Kate, když odejdeš, nebudeme se mít o co sázet!" stěžoval si Louis a objal mě.

"O tom silně pochybuju." Tihle tři o nápady na sázky rozhodně nikdy nepřijdou.

Můj pohled se přenesl na Emily. Podle jejich unavených očí toho v noci moc nenaspala, ale i tak se usmívala. Beze slova jsem ji objala.

Danter ke mně chladně zvedl ruku a já ještě chladněji natáhla tu svou. Naučila jsem se, že se nelze zavděčit všem. Vždy budou okolo lidé, kteří vás nebudou mít rádi, ať už se o jejich přízeň snažíte jakkoli. Ovšem né že já bych se nějak snažila.

"Děkuji vám za spolupráci," usmál se. "Peníze ještě dnes přijdou na váš účet."

Ani jsem nestihla odpovědět a Jessica mi visela na krku. Jestli čeká, že ji budu se slzami v očích objímat, je na omylu!

"Měj se Kate a pozdrav ode mě otce."

Najednou jsem měla chuť ji obejmout tak silně, že by mé objetí bylo to poslední, co by v životě cítila. Ale tvář člověka za ní mou zlost okamžitě zahnala.

Niall. I kdyby mě všichni nenáviděli, jeho láska by mi stačila ke štěstí.

Chtěla jsem ho ještě obejmout a říct mu tolik věcí, ovšem to už přijel můj taxík.

"Snad se brzy uvidíme," řekla jsem jen. Na tváři se mu ale neobjevil očekávaný úsměv.

"Taky doufám," odpověděl bez emocí a jen mi podal ruku na rozloučenou.

Podal mi ruku? Nechápu to. To si bude hrát, že se nic nestalo? Chce na mě tak rychle zapomenout?

Zmateně jsem se na něj podívala. Můj zmatený výraz ho sice donutil nepatrně zvednout koutek v náznaku úsměvu, ale jinak zůstával vážný. Ruku pořád držel nataženou směrem ke mně.

Byla jsem teď naštvaná. Před chvíli mi říká, jak mě miluje a teď tohle! Zakroutila jsem hlavou a potřásla si s ním rukou.

"Mějte se hezky, pane Horane," řekla jsem ironicky. Když se neznáme, tak se neznáme.

V ruce mi ale něco zůstalo. Byl to... kus nějakého papíru?

Niall na mě akorát mrkl, otočil se a odešel.

Všem jsem ještě zamávala, nastoupila do taxíku a zvědavá okamžitě rozložila ten lístek.

"Dnes v 22:00 na Millennium Bridge. Těším se, Lásko!"

Na tváři se mi rozlil úsměv zatímco jsme míjeli další a další ulice směrem domů.

Niall na mě nechce zapomenout. A já nechci zapomenout na Nialla. Nikdy.

Takže tohle je závěr mého prvního příběhu. Děkuji všem, kteří to vydrželi a dočetli až sem.

Budu moc ráda pokud vyjádříte svůj názor do komentu. Hodí se jakákoli pochvala i konstruktivní kritika ;)

Ještě jednou díky!

Dr. V.