Pocházet z rodiny známých automobilových závodníků není vždy jako z pohádky. O tom by nám mohla popovídat tři a dvaceti léta Victoria, která je zaměstnanou fotografkou, se svým bratrem, kterého tak moc miluje, se skrze jeho závodní kariéru nemůže vů...
Po dořešení pár věcí s šéfem, ohledně odletu, pobytu. A spoustu dalších věcí které mi byli tak trochu ukradené, jsem se sebrala. Nasedla do svého mimi, a rozjela se směr Amsterdam. Celou cestu jsem byla úplně mimo, a ztřebával pořád to, že na devět měsíců vypadnu z baráku, a uvidím se z brtatrem. Jaké to bude? Jaký bude on? Bude rád že přijedu? Kladla jsem si tolik otázek, a všechny se stahovali pouze na bratra nebo otce. Nedokázala jsem moc přemýšlet nad cestou. To by asi vysvětlovalo to, proč jsem místo 150ti jela 170 . Dost možná mi ještě přijde nějaký ten flastr no. Nad touto myšlenkou jsem byla nucena se pozasmát.
Za pár minut už jsem byla před domem, a užívala si posledních chvil. Jak bylo řečeno, zítra odlétám. A protože cesta z Amsterdamu do Bahrajnu trvá něco okolo 11ti hodin. Musela jsem si akorát zabalit, rozloučit, a ještě si zkusit odpočinout. Hned jsem zaparkovala. Vytáhla svoje věci z auta, a šla domů tátovi všechno povědět. Táta byl rád, že se konečně uvidím s bratrem. A já také. Jenže jsem si tím pořád na sto procent nebyla jistá. Musela jsem odtud odjet, a nechat tu táty samotného. Hned potom jsem to zavolala mé nejlepší kamarádce Katharině. Ta byla v šoku, smutná, ale zároveň i ráda, že konečně uvidím Maxe. A slíbila že se přijede podívat na pár závodních víkendů. Z toho jsem měla docela radost, alespoň tam nebudu pořád jen sama, s prací.
V zápětí jsem se začala balit. Výhoda byla že tam budu devět měsíců. Takže toho moc nepotřebuju, protože si budu ještě ve volném čase věci prát. Takže jsem si toho moc nebalila, ale stejně jsem skončila s dvěma kufry, jedním batohem, kde bylo veškeré příslušenství k mým dvoum foťákům. Věci jsem si snesla ke dveřím, a na chvíli se šla ještě projít. Všechno bylo tak rychlé.
Šla jsem se projít na mé oblíbené místo v Amsterdamu. Cestou tam jsem potkala jednoho milého mladíka, a poprosila ho jestli by mě mohl vyfotit. On moji prosbu splnil, a já mu za to slušně poděkovala. Až jsem došla na kopec, samotné krásy, sedla si na lavičku, a kochala se posledními chvílemi tady.
Victoria_Verstappen
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
To se líbí KatharinaNovel a dalším (2587)
Victoria_Verstappen Tak dnes užívám poslední chvíle tady v Amstru. Ještě jednou moc děkuju pánovi, kterému se povedla tato boží fotka. Je jako od profesionála.
KatharinaNovel: Tak už mi ujíždíš?😿
Victoria_Verstappen: Už to tak bude.😩
Nicoless: A kam mizíš?
Victoria_Verstappen: Trip začíná v Bahrajnu, ale jedu pracovně.
Charles_Leclerc: @maxverstappen1
Chvíli jsem ještě odepisovala na zprávy od přátel, a pak se rozhodla jít za otcem.
,,Tati, doopravdy se o vše postaráš?" Ptala jsem se nejistě, když táta jen poslušně přikyvoval.
,,Ale teď už si jdi lehnout. V devět ti to letí, tak ať se vyspíš a na letiště tě hodím. A klidně v tom tvým autě ať se s tím můžeš taky rozloučit." Řekla táta, a s úsměvem mě vyhnal do pokoje. Já ho poslechla a šla si po celém dni pořádně odpočinout. Samozřejmě že jako první přišla na řadu hygiena, vana a až pak postel.
**Ráno
Začala jsem otevírat oči, při zvuku toho nejotravnějšího přístroje na světě. Budík. Věc kterou jsem nesnášela, ale potřebovala, jinak bych se nedonutila vstát. Bylo 6:20, já vylétla z postele směr koupena. Nastala rychlá hygiena. Snídaně, a poté oblečení které jsem měla nachystané už ze včerejška. V Bahrajnu nebylo momentálně nějak extra teplo, oproti Amsterdamu. Takže jsem zvolila černé rifle, bílé tričko, šedou volnou mikinu, pak už jen bundu, a mohlo se vyrazit. Táta mě nechal řídit, abych si to naposledy užila. Trochu jsem sešlápla plyn, tak abych trošku porušila předpisy, ale zároveň nikoho nesrazila. Troufla bych si říct že v autě mi to šlo. Protože i táta byl zarytý do sedaček co to šlo. To jsme už ale dojeli před letiště. Táta mi pomohl pobrat všechny věci, a já byla ready na cestu do Bahrajnu.
,,Tak ahoj zlatko. Pošli fotky, volej. A hlavně se vrať v pořádku" rozloučil se se mnou táta v obětí.
,,Neboj, budu. A ty taky sem tam napiš nebo zavolej" řekla jsem a od táty trochu ustoupila. Táta kývla, a rukou mě vybídl k tomu abych už šla, a já ho poslechla.
Když jsem vystoupila na letiště, dostal mě zvláštní pocit. Byla to hotová euforie. Měla jsem chuť, běhat po budově obrovského letiště klidně až do rána. Bylo 7:06, a mě v devět odlétalo letadlo. Přijeli jsme tak akorát řekla bych. Došla jsem rovnou k odbavení, kde všechno proběhlo bez problémů. Jen měli problém s mojí volnou mikinou, tu jsem si sundala. A vše bylo v pořádku. Pak už jsem jen čekala u gatu, kde jsem mohla po dvou hodinách v klidu nastoupit. Pak už jsem si jen našla svoje místo u okýnka, a mohla se koukat krásně ven. Vedle mě během letu seděl jeden moc milý pán, akorát nebyl z Nizozemska, takže jsem si procvičovala svoji angličtinu. Jenže jak jsem se později dověděla, jsem narazila na bratra Charlese Leclerca, který jel navštívit svého bratra do Bahrajnu, stejně jako já. Zajímavá náhoda.
Po pár minutách letadlo vzlétlo, a mně na mobilu přistála zpráva...
